Zápisník

Zápisník bude každodenním průvodcem naší třítýdenní cesty na jih od rovníku. Doufám, že se budete dobře bavit, protože vše budeme doplňovat bohatou fotodokumentací v samostetné sekci webu.

AFRICKÁ expedice – MAURICIUS & RODRIGUES – 2017

 

PŘÍPRAVA EXPEDICE

Na přelomu 2016 a 2017 jsme se rozhodovali jak navázat na naši poslední výpravu, kterou bylo 11 týdnu na Novém Zélandu a Fiji od konce února do poloviny května 2016. Když jsme se zmínili v naší oblíbené Zámecké restauraci, že chceme vypadnout zase na jižní polokouli, tak jsme měli okamžitě další účastníky výpravy. Trochu jsme se tím dostali do pasti termínů, protože Zámeckou, myslím tím restauraci, není možno jen tak zavřít, nebo aspoň omezit provoz.

Nakonec je termín zvolen, vyhrál přelom března a dubna, personál je s termínem srozuměn a to včetně syna našich spolucestujících Martina, který bude mít provoz na triku. Je třeba věřit, že vše zvládne tzv. v suchém triku nebo tak nějak, no budeme ho muset podporovat alespoň mentálně na dálku. Teď ještě vybrat tu nejlepší destinaci, ideálně kde jsme ještě nebyli. Vyhrává varianta Afrika, protože tento kontinent jsme ještě nenavštívili. Kontinentální Afrika byla vyloučena, protože se nám nechce na všelijaká očkování a já nevím, co ještě musí takové cestě předcházet.

Bude to Mauricius !

Jsem pověřen sestavením harmonogramu, výběrem místa, zakoupením letenek a vůbec vším co má standardně v povinnostech cestovní kancelář J. Však si také Radek s Irenou, to jsou právě ti další členové výpravy, kteří doplňují obvyklou sestavu (Lenka a já) na kvarteto, dělají legraci, že pojedou s CK Rudolf. Takže teď jen abych nezklamal důvěru ve mně vloženou. První nástřel harmonogramu s odletem v neděli 19. března a návratem 10. dubna je na světě a mám svolení pokračovat v dalších činnostech J.

Jako přepravce volíme bez jakéhokoliv pochybení naše oblíbené Emirates Airline, přestože jsou zde i levnější varianty přes Paříž, Londýn, Frankfurt. Nechceme však riskovat, že odbory ve Francii budou zrovna stávkovat, nebo se nějaký inteligent rozhodne protestovat proti západnímu světu nebo globalizaci v poslední době velmi oblíbenou metodou L. A to se nebavíme o úrovni služeb, kvalitě občerstvení a prostoru na palubě.

Odlet v neděli 19. března v 15:15 na palubě A380-800 směr Dubai a dále Mauricius s plánovaným přistáním v pondělí 20. března v 10:40 místního času (na Mauriciu je +3 hodiny proti aktuálnímu času v ČR).

Ještě ubytování. Jednoznačně to nebude žádný resort, protože chceme pozvat Mauricius a nikoliv jen jiný hotel z nějakého hotelového řetězce. Hledání je trochu zdlouhavější, ale nakonec za použití osvědčeného vyhledavače booking.com jsme úspěšní. Názory na tento vyhledavač se různí, ale pro nás vždy znamenal jistotu a možnost podělit se s ostatními cestovateli o recenze je v tomto případě k nezaplacení. Volba padne na Golden Shell Residence, Royal Road, Trou d´Eau Douce, který sice není úplně na pláži, ale recenze jsou veskrze pozitivní a pan majitel s námi hned od začátku čile komunikuje a zajímá se o co vše budeme mít zájem. Věříme proto, že bude vše v pořádku a cena za dvoupokojový apartmán s kuchyňkou a obývacím pokojem je také velmi příznivá.

Finální podoba harmonogramu včetně plánových výletů a aktivit a samozřejmě i předběžného rozpočtu je na světě, proto je svolána schůzka organizačního výboru, kde zasedají J všichni členové výpravy, abychom mohli vše objednat. Při projednávání a následném schvalování si dáme několik lahvinek dobrého vína, něco málo pojíme a návrh je jednomyslně schválen J.

 

ODJÍŽDÍME & LETÍME – neděle 19.března 2017

Je neděle něco po 8:00 a je na čase vyrazit na nádraží. Využíváme našeho prostorného Citroenu C4, kterému se neřekne jinak než Pája (Grand Piccaso), kam se pohodlně vejde všechno včetně účastníků výpravy a řidiče, kterým není nikdo jiný než Martin, toho času náčelník Zámecké J. Vlak odjíždí kupodivu naprosto přesně a výprava směřuje do Prahy na letiště. Po malém zpoždění (plánovaném a hlášeném) v Pardubicích jsme v Praze na hlavním nádraží. Vylodíme se se všemi zavazadly a míříme na zastávku Airport bus. Věříme, že nás doveze až na letiště. Přestože už jsme toho s Lenkou procestovali spoustu, tak to bude premiéra využití tohoto typu přepravy v Praze. Přicházíme na zastávku cca 1 minutu před odjezdem, v klidu vše naložíme a odjíždíme směrem Ruzyně, tedy vlastně směr „Vašíkovo“ letiště J.

Na letišti jsme opravdu s dostatečným předstihem kolem 12 hodiny, protože si chceme dát ještě v klidu oběd, odbavit kufry, nás už jsem odbavil den předem on-line. To se ukáže jako dobrý krok, protože u našeho check on-line okna není prakticky nikdo, což se nedá říci o ostatních.

Potom si ještě sedáme do kavárny Starbuck a dávám si výbornou kávu. K tomu máme opravdu VIP sousedy. Hned vedle u stolu sedí Martina Sáblíková s dalšími dvěma kolegyně a jedním kolegou, to ještě netušíme, že se s nimi ten den potkáme ještě několikrát J. Při odchodu se Martině převrátila židle, takže kravál přes půl letiště J.

No nic, zkrátím tento nezáživný úvod. Sedíme v A380-800, a že je to pěkný macek J a už se odlepujeme od země směr Dubai. Cestou to místy tak trochu, někdy i více hází, ale na čas se blížíme k mezipřistání. Potom si dáme asi pět koleček, které zaberou téměř hodinu, nad Dubai, protože letiště je přeplněno. Přistáváme kolem 1:15, máme dost času a suneme se na přestup, a kdo to není vedle nás, ano hádáte správně rychlobruslařský team. Chvíli, tak nějak zevlujeme po letišti a potom už jdeme na vlak, který nás převezena na správný terminál, ze kterého ve 4:00 budeme odlétat už na Mauricius. Nejdříve do výtahu, samozřejmě opět s rychlobruslaři, potom už vlak a je tu terminál B. Suneme se po pohyblivých chodníčcích přes terminál, za zády rychlobruslaři, a to nemůže jen tak někdo říci, že nechal Sáblíkovou za zády J. Času je spousta, letíme z B19, kde je lidí jako máku, tak využijeme prostor o protilehlého gatu, vyvalíme se na čtyři sedačky a máme asi tak hoďku a půl než se budeme zase páskovat do letadla. Někteří se jen tak povalujeme, pospáváme, někteří se prochází a projíždí po chodníčku, každý dle chuti a potřeb J.

I na druhou etapu máme stejný typ letadla, asi oblíbená destinace. Na odletu trochu, asi 40 minut opožděno, ale za to  let je tentokrát úplně klidný a pohodový, navíc valnou část prospíme.

 

DEN 1 – PONDĚLÍ 20. BŘEZNA 2017

Přistání je trochu do smyku, ale Lenka s Irenou pomocí kamer pomáhaly pilotům s přistání, takže něco asi kolem půl dvanácté jsme na zemi. Jdeme na imigrační, kde chtějí vidět itinerář, což nás zkušené nijak nepřekvapilo J, nic dalšího je nezajímá, potom ještě „zdravotní“ zastávka s odevzdáním dokladu, že nemáme horečku, kašel a vůbec, že nejsme nemocní a jdeme pro kufry. Trvá to trochu déle, ale nakonec máme všechny odbavené kufry na vozíku a odjíždíme do haly. Má na nás čekat taxikář s cedulkou a JE TADY. Výborně zatím co bylo domluveno, platí.

Ještě jdu vybrat místní měnu, bankomaty jsou vpravo za rohem od východu z odbavovací haly. Sedíme v taxi a frčíme do hodinu vzdáleného městečka Trou d ´Eau Douce. Taxikář nám dává první informace a nakonec i kontakt, pokud bychom ho ještě potřebovali. Vystupujeme přímo před naším bydlištěm na nejbližší téměř 3 týdny.

Je sice u hlavní ulice procházející městečkem, ale myslím, že to bude úplně v pohodě. Vítá nás majitel společně s matkou, která nám hned přináší 4 vychlazené piva. Je to lokální značka Phoenix, mimochodem výborná chuť. Za chvilku už máme kufry na pokoji i s odnosem a ubytováváme se ve druhém poschodí. Apartmán je přesně co jsme očekávali, takže spokojenost. Vybalíme zavazadla, dáme sprchu a jdeme se trochu projít. Zatím jsme narazili na dva de facto drobné zádrhele, nejde otevřít tresor na pokoji, a voda ve sprše teče horká a ještě více horká, ale to se určitě srovná. Jinak pokoje jsou vybavené i klimatizací a taky super, že mají stropní ventilátor, který je v takovém počasí lepší než celá klimatizace.

Procházíme se jen tak lehce, hlavně se snažíme hledat stín, protože je opravdu teplo, a nakonec zaparkujeme v restauraci Gilda, kde dáme nějaké pivečko a na ochutnání pizzu s mořskými potvorami. Pizza je výborná, jen v pondělí normálně nevaří, takže nebyl tak velký výběr, jo a v úterý je zavíračka. Pivo je krásně studené a chutné, stejné značky, jako u domácích. Jo asi důležitá informace, velké pivo je za 175 MUR (cca 4,50 EUR) a pizza standardně tak pro dva, my jsme jen koštovali ve čtyřech je za 300-450 MUR (8-12 EUR).

Vyrážíme zpátky na ubytování, tak trochu veselejší, v tom teple a s únavou po cestě, je pivo asi silnější J. Cestou ještě v obchodě nakoupíme na snídani a tak nějak základ na další dny. Až u ubytování si všimneme, že domácí mají v přízemí obchod, kde se dá koupit úplně všechno, takže kupujeme alespoň pečivo a jdeme na apáčko.

Domlouváme odstranění drobných vad na kráse ubytování, přičemž na „studené“ vodě už se pracuje a skutečně za chvilku už teče i něco jako studená. Trezor by měl majitel zprovoznit zítra.

Lehce povečeříme a únava nás vyhání do postele hodně brzo, což bude asi problém, že se časně vzbudíme, ale co nebudeme se trápit.  Co tedy dodat, snad jen dobrou první mauricijskou noc.

 

DEN 2 – ÚTERÝ 21. BŘEZNA 2017

Radek má svátek, tak všechno nejlepší!

Noc byla dle očekávání se spoustou probuzení, ale nakonec celkem v pohodě.

Ráno jdu do obchůdku „u domácích“, jak mu budeme říkat pro čerstvé pečivo, beru ještě čerstvě pečený vanilkový koláč, jako dárek pro oslavence. Ještě před tím jsme se tak trochu roztáhl jak široký, tak dlouhý mezi dveřmi do koupelny, protože podlaha v chodbě před koupelnou klouže jako blázen. Asi ještě poslední retrospektiva na Sáblíkovou J. Nic jsem si nezlomil, jen mám na ruce tak trochu jelito, tak mám doufám vybráno.

Společně snídáme formou švédského stolu po mauricijsku, bageta, máslo, šunka, sýr, džem, med, i na ten koláč došlo, a teď co dál. V plánu je krátká procházka, možná i s testovací koupačkou, ale já mám dluh se zápisníkem, takže zatím co ostatní asi juchají v Indickém oceánu, já sedím na pokoji a píšu a píšu. No jo, to je asi osud delegátů, ale já si to ještě vynahradím, mám na to času dost.

Tak mě Irena usvědčila z omylu, my s Lenkou jsme sice v Africe nebyli, ale Radek s Irčou už jsou zkušení Afričani, protože byli dvakrát na Kapverdách a jednou v Tunisku. To je super, takže průvodce budou dělat Afričani J. Dnešní den byl pro některé členy výpravy koupací hned ráno, ale především všichni jsme vyzkoušeli lokální kuchyň. Nejdříve jsme nakoupili zeleninu v jednom z mnoha obchůdků, kde navíc prodávali i místní tradiční slané koláčky a něco jako pirožky. Měli asi 6 druhů, tak jsme si je dali všechny a pěkně je „našérovali J“.

Na oběd jsme navštívili něco jako bufet Les Alizes, na hlavní ulici procházející přes městečko, kde prodávají nudle s kari, ale především různé druhy „knedlíčků“ na spoustu způsobů (kuře, hovězí, vepřové, kari, chilli atd.), všechny chutnají naprosto skvěle. Jen chilli je fakt chilli na to pozor J. Moc jsme si pochutnali, lehce se přejedli, no nevadí, půjdeme to vyplavat, tedy pokud se nám bude chtít. Nakonec se nám chtělo, proto jsme vyrazili směrem na veřejnou pláž. Tu jsme minuli a dorazili až na úplně odloučenou malou pláž, bohužel vstup do oceánu je lehce „chráněn“ korály, které jsou úplně všude. Radek nedbá žádných varování, takže během asi první minuty si rozpáral palec na noze, což po dalších pár minutách doplnil ještě o koleno J. Irča se rochní hned vedle Radka v oceánu, který je skoro horký, fakt de facto káva. Oceán se barví krví v době, kdy se predátoři krmí, ale manželům to nijak nevadí, snad v tom nebyl od Radka nějaký zlý úmysl J. Existuje i fotodokumentace jak oceán opouští, bude zveřejněno později, tedy pokud bude schváleno cestovní radou.

Balíme to, protože už padá tma a jdeme na večeři. Dneska vybíráme jeden z „lepších“ podniků, který se jmenuje Chez Tinto a samozřejmě je opět hned u hlavní cesty. Jídlo je bezvadné, možná zbytečně načinčané, hold tak trochu na turisty, ale fakt si pochutnáme, zakončíme to zmrzlinou, což si nejsme jistí, že byl úplně dobrý nápad. No uvidíme. Je tma jak v …. možná i větší, ale nakonec úspěšně dorazíme na apáčko. Zmrzlina nebyl asi úplně ideální nápad, málem jsme se s Radkem poprali i WC JJ. Tak aspoň jsme se pročistili, přičemž slivovice vše spravila a už je to opět na pohodu. Lenka se ujala zdravotní služby a ošetřuje Radkovi poraněnou nohu, který hlásí, že to jen tak příjemně pálí, ale je odvážný.

Teď vyhodnocujeme, že dnešní den, i s cestou třetí, je asi opravdu lehce kritický. Já jsem se hned ráno rozvalil před koupelnou, Radek si poranil nohu v oceánu, Lenka si narazila ruku, když se snažili s Irenou rozbít kokosový ořech na pláži a Irča si polila čisté tričko J.

No nic ještě nějak oslavíme Radkův svátek a půjdeme spát, abych zítra byli čerství.

 

DEN 3 – STŘEDA 22. BŘEZNA 2017 – DEN KOUPACÍ

Dobré ráno sokolíci, dnes bude slunečný den, tedy aspoň tak do 15 hodin, jak říká místní meteorologická stanice. Snad budou úspěšnější než jejich středoevropští kolegové.

Snídáme tak jako obvykle u plného stolu dobrůtek, abychom měli dost sil na koupání v oceánu. Rodinná rada J rozhodla, že dnes vyrazíme vpravo od ubytování, směrem k přístavišti, ale za něj a za resort, který jsme míjeli při příjezdu první den. Bohužel po asi půlhodinové procházce na prudkém slunci zjišťujeme, že tato varianta není tou ideální, ale nevadí, alespoň jsme se prošli a máme o to větší chuť se namočit do oceánu. Vracíme se tedy tak trochu potupně k ubytování a těsně před ním si zastavujeme autobus (linka 55), kterým se svezeme do cca 4 kilometry vzdáleného městečka Palmar, kde je bezvadná veřejná pláž. Nastupujeme a řidič za poměrně častého troubení, protože se potřebujeme někomu vyhnout, případně pozdravit nějakého kámoše, vypálí jako raketa. Autobus tak z poloviny minulého století se řítí úzkými ulicemi a průvodčí se strojkem ze stejné doby, kdy vyrobili autobus, od nás inkasuje 60 MUR (cca 45 Kč) za všechny. Ze strojku vyleze asi tak deset centimetrů prakticky čistého papírku (asi tady ještě nedorazil pan „Sorry jako“ se svým nápadem). Po asi pěti minutách zastavujeme přímo u pláže a dozvídáme se, že poslední bus jede zpět cca v pět hodin odpoledne a interval je asi tak 25 minut. No na pevný jízdní řád nemám cenu spoléhat, ale za to Vám autobus cestou zastaví na signál prakticky kdekoliv.

S ohledem na pálící slunce vybíráme samozřejmě místo pod stromy, a pozor nejsou to palmy, ale nějaký druh borovice s minišištičkami ostrými jako břitva. Tak trochu jako u Mácháče nebo na Rujáně (oblíbené místo rekreace v éře soudruhů v NDR u Baltu). Hned před námi je krásná písečná pláž a jsme tu skoro sami, Irča a Radek jsou prakticky vzápětí v oceánu, my je následujeme jen o chvilku později, jen musíme monitorovat zavazadla. Voda je stejně jako včera teplá jako kafe, ale i tak s ohledem na pařák nás osvěží. Po dostatečném vyčachtání odpočíváme ve stínu a manželé (Irča a Radek) se jdou projít. Ještě druhá série koupání, kdy pro jistotu nejdříve já a potom Radek hlídáme zavazadla, přičemž ženská část výpravy se cachtá kontinuálně J. Najednou Radek začne divoce gestikulovat na břehu s výrazem, že někde blízko nás musí být nějaké hejno kosatek nebo aspoň žraloků J. Asi pět sekund předtím jsem si dělal z holek srandu, že vidím nějakou ploutev. Ukáže se, že jsou to tři malí rejnoci na lovu, kteří proplavali jen těsně kolem nás, docela zážitek, i když tak trochu adrenalin, protože temný stín blíží se k Vám z oceánu, není pro nás úplně denní chleba. Ještě si je fotíme a už se pomalu chystáme k odjezdu zpět do našeho městečka.

Ještě jsem zapomněl, že jsme si od místního prodavače na pláži koupili naprosto luxusní ananas, který jsme všichni čtyři hned na místě pozřeli J.

Jdeme k autobusu a čekáme, až přijede. Nevím, zda už jsem se zmiňoval, že je tady všude obrovská spousta toulavých psů. U zastávky autobusu vidíme o stromu provizorní pelíšek (prkno opřené o strom) a v něm jsou dvě tak dvouměsíční štěňata, zjevně celkem v pohodě a s plnými břichy. Snažíme se to utajit před Lenkou, protože jinak reálně hrozí, že budeme mít dalšího člena výpravy. Když se Radek asi tak za 30 sekund podřekne, tak Lenka nadšeně ohlásí, že bereme štěňátko s sebou. Vítězí zdravý rozum a odjíždíme bez štěňátka. Opět za našich 60 MUR dostáváme kousek papírku s nečitelnými znaky, tady by se asi někteří lidé přeskočili, ale sorry jako, tady to mají v p..i.

Po nutném zbavení se solných nánosů a lehkém odpočinku vyrážíme na večeři, nebo vlastně i oběd, protože přes den v tom vedru je chuť, tak maximálně na ovoce. Končíme v podniku hned vedle Falcon Boats (agentura, který pořádá různé výlety na oceán), který se jmenuje Le Four a Chaux Restaurant a dáváme si společně jednu poměrně velkou rybu a k tomu salátek a hranolky, vše samozřejmě zalejeme pivečkem. Ryba je výborná, pochutnáme si a jsme i najedení. Jen obsluha je taková studená a trochu divná, takže sem už asi ne. Při placení tedy ani nedáváme žádné zpropitné JL

Na apáčku si dáváme miniturnaj v kostkách, kdy dvě ze tří her jednoznačně vítězí Irča, která měla nejmenší chuť hrát a celou dobu se nám snažila namluvit, že ani neví, jak se to počítá JJ. Nic je třeba zapít porážku. Ještě že máme takové zásoby slivovice a dnes jsme doplňovali i pivouše.

Jak ten dnešek zakončit? Hurá hurá dnešek bez úrazů a ještě jsme viděli rejnoky.

 

DEN 4 – ČTVRTEK 23. BŘEZNA 2017 – DEN ZASE KOUPACÍ

Ráno vstávám tak nějak jako rozlámané hrábě, protože to sluníčko nás včera sice energeticky nabilo, ale taky nás trochu dobilo, ale to se vstřebá a energie bude na dalších pár měsíců. Jako obvykle ranním ptáčetem je Irča, bezprostředně následována Radkem, který už je zkušeným provozním, rozuměj zásobovačem výpravy. Ač má k dispozici pouze češtinu a trochu němčinu, tak nemá nejmenší problém donést cokoliv. Obvykle neodpovídá na otázku: Kolik to stálo?, ale i tak je to už naprosto samostatný cestovatel.

S ohledem na venkovní pařák neváháme ani na sekundu balíme všechny propriety, dnes včetně věcí na šnorchlováni, a plánujme odjezd na Palmar Beach. Radek jako osvědčený poradce hlásí, že autobus právě jel nahoru, takže cca do 20 minut by měl jet ten náš směrem dolů J. No dvacet minut to asi úplně nebude, ale nic nás nehoní. Stojíme hned vedle pošty, necháme se lehce udit vůni pálených odpadků s nádechem umělé hmoty. L Už sedíme v autobuse opět provenience polovina 20. století. Řidič odpálí a Lenka hlásí, že zapomněla vzít granulky pro štěňátka, ano pro ty ze včerejška. Takže samaritánský syndrom je zde opět J.

Štěňátka jsou na svém místě a jsou spokojení i bez našich granulek. My se přesouváme prakticky na stejné místo jako včera a manželé už valí do oceánu. Vzhledem k tomu, že hned vedle nás zaparkovali motorku úplně stejní dva mladí místní „smraďoši“ (omlouvám se, ale fakt jsou podezřelí), tak jsem vybrán jako hlídač základny a Leňa se přidává k manželům. Po asi deseti minutách mě přijde vystřídat Irča, já beru stejně jako Radek a Lenka šnorchl a jdeme se poflakovat kolem korálového útesu. Atol nezklamal, spousta různobarevných rybek všech velikostí. Několikrát se vystřídáme v potápění, a když jsme ve vodě s Lenkou, tak Radek zase, jen vzpomeňte na včerejšek, začne pobíhat po břehu a něco divoce gestikuluje. Zase má výraz náčelníka pobřežní hlídky a snaží se nám nějak sdělit, že vidí žraloka. Není radno nic podceňovat, tak raději opouštíme vodu a až potom si všimneme, že žralok má podezřele sytě modré ploutve J Ano hádáte dobře je to jen další šnorchlista.

Musíme náčelníkovi pořídit asi dalekohled, případně mu zakázat pobíhat po pláži a mávat rukama. Irča chytá bronz, tedy zatím to vypadá spíš na měď (je tam více červené než hnědé J) a nedbá žádných varování. Má univerzální odpověď, já se nespálím, a když tak mám na pokoji kalciovku.

Kolem nás je dnes asi 6 psů, pravděpodobně se nějak dozvěděli, že bude dnes na místě záchranářka psů. Nic pro ně nemáme, tak trochu nasupeně odchází opruzovat o kus dál. Já vylovím z moře nějakou zašpuntovanou lahev, ale nemáme odvahu jí otevřít, protože vnitřek vypadá hodně, ale opravdu hodně, nevábně. Po třetí dopolední se rozhodneme balit a sedáme, zase do 55. Cestou zpět přijíždíme na zastávku u kostela, přesně v dobu, kdy končí děti ve škole. Škola je naproti kostelu, takže autobus se okamžitě zaplní drobotinou, ale jsou naprosto ukáznění. No tak jak tak vystupujeme hned na další zastávce.

Po krátkém osvěžení na pokoji jdeme k našim už skoro kámošům do Les Alizes a dáváme si naprosto luxusní kuličky na všechny možné způsoby, zalité silným rybím vývarem. Irča se trhla a dává si nudle s hovězími kuličkami. S panem domácím se domlouváme, že pro nás na zítra připraví rybí kari přesně, tak jak ho dělají Mauricijci, takže program na zítřejší 17:00 je úplně jasný. Ještě před odchodem si Lenka stěžuje, že jí asi kousnul korál, nebo něco jiného, a že jí tam ještě něco zůstalo. Seděla na gauči, v ruce telefon a vznesla velmi sugestivní otázku. Radku myslíš, že může upadnout ruka? Bratr bezelstně odpověděl, myslíš od mobilu. Málem jsme se všichni počurali. Tak jdeme na oběd.

Polévka je víceméně dietní záležitost, takže dnes ještě vyzkoušíme na večeři další z místních bufetů, doufám, že se neurazí, který je opět jak jinak u hlavní cesty, tentokrát hned naproti kostelu. Taj snack provozuje starší domorodec, který vše i připravuje, takže to chvilku déle trvá, ale není kam spěchat. Objednáváme si kari chobotnici s rýží a k tomu nán (speciální chléb). Jídlo je opět velmi chutné a i cena je rozumná, i když prakticky dvojnásobek než v Les Alizes.

Cestou zpět se většina výpravy, kromě mě, zastavuje ještě kouknout do kostela. Já jsem trochu unavený a taky mám nějaké povinnosti J s deníkem. Moc času na odpočinek jsem nedostal, už jsou zde a jdeme hrát kostky, já tedy ještě dopíšu dnešní dávku informací a potom se přidám. K tomu si dáme dobré bílé víno, nebo třeba pivo a určitě dojde i na slivovici (samozřejmě pouze ze zdravotních důvodůJ).

Na další informace se můžete těšit už zítra. DOBROU MAURICIJSKOU, jako vždy značně větrnou noc.

 

DEN 5 – PÁTEK 24. BŘEZNA 2017 – DEN VEČEŘE V LEZ ALIZES

Dnešní noc byla vskutku horká, nejenže výjimečně tolik nefoukalo, ale zároveň včerejší koupání a opalování nás trochu více přehřálo, hlavně mě a Radka. Minimálně polovinu noci jsem si připadal jako akumulační kamna s výkonem tak kolem 4kW J. V průběhu snídaně, dnes byla provianťákem Leňa, musím s lítostí konstatovat, že já dnes vyhřívání na slunci asi vynechám a zkusím se z lehkého pravděpodobně úpalu dostat v pelechu. Zbytek výpravy se samozřejmě balí a jako obvykle směřují na cca 4 kilometry vzdálenou pláž Palmar beach. Skoro celou dobu co jsou na pláži, spím. Je mi o dost lépe.

Ještě jsem zapomněl, naše záchranářka Lenka bere s sebou na pláž kromě obvyklých potřeb i taštičku pro štěňátka.

Někdo bouchá na okno, asi uklízečka, ne výprava se vrací, je něco po druhé odpolední, takže za necelé tři hodiny už si budeme pochutnávat na večeři v Les Alizes. Výletníci se opláchnou od soli a už z nich padají dnešní příhody. Štěňátka dnes na místě nebyla. Lenka je z toho lehce rozhozené, navíc taštičku, kterou tedy chtěla věnovat aspoň fence od štěňátek, sežere úplně jiný pes, to se tedy nepovedlo. Na pláž přijíždí čtyři autobusy dětí z místní školy, asi stejné co jsme viděli včera cestou zpět. Je jich plný park, možná právě proto asi někdo štěňata schoval, aby je neutahali, alespoň se takto snažíme uklidnit naši amatérskou veterinářku a záchranářku v jedné osobě.

Dnes je extrémně větrno a jinak klidná laguna chráněná od volného oceánu korálovým útesem, je tak trošku divoká. Potápět se však dá, takže zase nepřeberné množství rybek různých barev a velikostí, stejně jako včera. Manželé a Lenka se na pláži seznamují s domorodci, kteří je zvou na údajně nejlepší lokální pití „green island“. Chutná skutečně výborně, prý (já jsem zatím neochutnal), přičemž hnědá varianta je snad ještě lepší. Názvem se nenechte zmást, je to bílý nebo hnědý rum z třtinového cukru, protože třtina je tu všude kolem nás. Další všudypřítomnou rostlinou je banánovník, a že místní banány chutnají exklusivně. Radek se hned po návratu pojistil proti green island pořádným lokem slivovice, kdy náhodou.

Lenka s Irčou studují průvodce, aby měli detailní znalosti pro příští týden, který bude ve znamení výletů půjčeným vozidlem. Padají tady z nich náměty, že se to ani nedá zaznamenat, ale tak nějak se to shoduje s tím, co už jsme si předběžně nakreslili do mapy. Paráda. Teď se ještě dozvídáme, že jediným původním savcem na ostrově byl kaloň, to je mazec. Všichni ostatní jsou zavlečení, někteří dokonce úmyslně, aby napravili původní excesy. Hold páni tvorstva se vyznají. Například na přemnožené krysy a potkany jsou na ostrov dovezeny mangusty. V plánu je dovézt pouze samce, ale jak to asi mohlo dopadnout? Raději bez komentáře, nebo jak už v Jurském parku bylo konstatováno „příroda si cestu vždy najde“. Ještě tady létají nějaké botanické výrazy, ale to už se mi úplně nepodařilo zaznamenat.

Blíží se 17 hodina, je třeba se chystat na večeři, takže další poznámky z dnešních dobrodružství už s plným břichem. J

Jak to popsat? To rybí kari v Les Alizes bylo naprosto bezkonkurenční, vychucené tak akorát, lahodné a pro milovníky ostrého jsme dostali ještě plnou mističku zeleného chilli. To však pouze pro otrlé, a to my jsme, takže si dáváme všichni, každý sice jinou „dávku“, ale jdeme do toho všichni. Skupina „plechová ústa“ dojídá své kari a přichází zákuseček, desert, flambovaný banán s rozinkovou zmrzlinou. Opět pecka, sladké a dobře kombinované s tou zmrzlinou. K tomu dvě maxi pivka a platíme 1500 MUR. Za 10 EUR na hlavu je to opravdu lahodníce lahodná. Teď ještě do zeleniny pro ovoce a zeleninu, kde se potkáváme s hlídkou policie, která hledá pravděpodobně nějaké zbloudilé turisty, ale to my nejsme, takže v klidu platíme zásobu vitamínů a jdeme ještě pro Green Island, super light dry cane liquere, tak totiž zní celý název likéru, který nás bude doprovázet dnešním večerem J. K tomu čerstvě utržená máta, limetková šťáva, případně džus, nebo cola, jaksi kdo bude přát. Je pátek, takže je třeba zapařit. Ahá já zapomněl, my zatím „paříme“ každý večer, tak aspoň nevypadneme z rytmu. Cha cha, to jako úsměv ne tanec, i když kdo ví, třeba i na něj dojde. Další zápisky až o víkendu, ať se mi zbytečně neklepe ruka a nenapíšu nějaké nesrozumitelné znaky. J

Kostky s podporou třtinového alkoholu padají jak šílené, občas i na zem. J Hra nás baví tak nějak více než obvykle, hlavně Irču, která vyhrává jednu hru za druhou, takže mi ostatní už hrajeme jen o to, kdo se vyhne bramborovou medaili. Není důležité zvítězit, ale udržet se na nohou, to je heslo dnešního dne. Lahev s obsahem 1l je plná už jen vzduchu, proto je čas jít spát, abychom nabrali dostatek sil na zítřek, kdy se určitě zase vyrazíme koupat.

DEN 6 – SOBOTA 25. BŘEZNA 2017 – DEN VĚTRU, DEŠTĚ A GREEN ISLAND

Vstávat a cvičit!!

Je ráno a hlava je jasná jak letní obloha. Jen venku se nám trochu mění počasí a honí mraky, přesto balíme a jdeme na bus. Dnes jedeme jinou linkou, ale oni tady po pobřeží stejně jezdí tam a zpátky. Jen tentokrát autobus nezajíždí na točnu, takže vyskakujeme u cesty a jdeme na teď už „naše“ místečko. Parky kolem pláže je plný pestrobarevných lidiček, myslím v pestrobarevných hávech, protože je víkend a místní se vyrazili odreagovat.

Fouká jako o závod, takže oceán je poměrně bouřlivý a také je o dost vyšší hladina na korálovém útesu, kde se dnes budeme zkoušet potápět i s podvodní kamerou, kterou bereme s sebou. Ještě rychlá poznámka, štěňátka nejsou na místě ani dnes, takže už jsou asi někde v útulku.

Jak jinak, manželé už jsou v rozbouřeném oceánu, Lenka se jde „projít“ a nafotit nějaké pěkné momentky po okolí. Já beru kameru a jdu to zkusit pod hladinu. Tam kde předešlé dny bylo ani ne půl metru vody je hrubě více než metr a pořádně to se mnou hází sem a tam. Přes všechny nástrahy, včetně premiéry s kamerou se mi dokonce podaří nějaké ryby natočit. Jen budu muset ještě odladit rozlišení, protože videa jsou strašně velká a nedají se nijak poslat, kdybychom se třeba chtěli pochlubit.

Vylézám z vody a Lenka se vrací se slovy, že „za rohem“ se asi žene nějaký deštík. Už tak celkem svěží vítr nabírá na síle a do toho přišel pěkný liják. Je sice teplý, ale tak prudký, že máme dojem akupunkturní seance. Během několika minut jsme úplně durch, ale tak jak rychle déšť přišel, tak je pryč. Jdeme se ještě v dešti čáchnout do oceánu, který je úplně horký ve srovnání s deštěm a větrem. Nakonec vyždímáme všechno, co jde a pro jistotu, protože nad oceánem je trošičku černo, balíme a jdeme na bus. K tomu se kolem nás začíná srocovat smečka tak odhadem 15 až 20 psů, možná šlo i o boj smeček o teritorium. Autobus přijíždí asi po deseti minutách a tak rozjařenou a bodrou průvodčí jsme tu ještě neměli. Na odjezd čekáme cca 10 minut a paní průvodčí, která mi svojí bujarou náladou připomíná mojí sestřenku Ivetu, baví celý autobus různými hláškami a příběhy. Jen škoda, že nerozumíme, protože kreolština je fakt hodně zvláštní.

Tentokrát nám ani nevadí, že ve sprše teče teplá a ještě o něco teplejší voda, tak jako každý den, protože zima nám sice úplně není, ale více jak půl hodiny v úplně mokrém oblečení je lepší trochu kompenzovat teplou sprchou.

Na základě informací z průvodce vyrážíme na odpolední kávičku do Le Café des Arts, restaurace, která je zde od roku 1840. Tedy nejdříve to byl mlýn na cukrovou třtinu, potom zde žila a tvořila francouzská malířka, až potom zde vznikla restaurace a muzeum. Jen škoda, že jsme nedočetli informace v průvodci až do konce. Otevřeno je od pondělí do soboty vždy 12-15 a potom 19-22, takže jsme se tak úplně netrefili. Nevadí, trochu jsme se prošli a k tomu zahrada kolem restaurace je úchvatná. Potkáváme zde velmi sympatickou starší domorodkyni, která nám natrhala z jednoho zde rostoucích keřů nějaké malé červené plody. Chutnají trpce a zatím se nedostavily žádné nežádoucí účinky. Jdeme vrchní cestou nad městečkem a orientujeme se podle stanice se satelity, která je maskovaná jako palma. Napojujeme se na hlavní cestu kousek od kruhového objezdu, kam chodíme nakupovat zeleninu, hurá už jsme zase „doma“. Červené plody zatím nemají žádné vedlejší účinky, ale jistota je jistota, takže se stavujeme na večeři. Kde už ani nebudu psát, protože už jsme tam jako doma. Dneska si do nudlí dáváme pořádnou dávku chilli, abychom případně eliminovali dopady červených bobulí od babči. J Dnes zapijeme pivem Blue Marlin, které má 6% alkoholu, tj. někdo kolem 15°,uf uf. Majitel už ani moc nepočítá, hlásí, dej mi 500 MUR (takže každý jsme se i s pivem najedli asi tak, za 85 Kč) a na odchodu si s námi všemi podává ruku. Zároveň se ptá, zda se ukážeme i zítra, no co na to říci, pravděpodobnost odhadujeme asi tak na 99,99999% J, protože vaří fakt božsky a ještě za hubičku.

Než zaparkujeme na apáčku, tak v „supermarketu“ kupujeme, ano hádáte dobře, Green Island objem 1l, protože se tento model osvědčil. K tomu dnes ještě oříšky, protože Irča si včera „stěžovala“, že jsme koupili jenom brambůrky a ty nemá ráda JJ. Proviant okamžitě končí v mrazáku, manželé se jsou projít, já píšu zápisník, dokud mi slouží paměť a Lenka něco prohlíží na mobilu. Nějak mě rozbolela hlava, asi změna tlaku, nebo pokles hladiny alkoholu v krvi, to zjistím poměrně brzo, protože si myslím, že dnešní nákup zeleného ostrova (to je ten rum) se dnes i upotřebí. Pro jistotu, abych nepodcenil přípravu, si dávám jednu rozpuštěnou tabletu Isostaru, tak jen doufám, že to nebude dietní chyba J.

 

DEN 7 – NEDĚLE 26. BŘEZNA 2017 – DEN ZMRZLINOVÝ

My jsme tu už týden? Jejda to to nějak letí, to snad není ani možné. Zase bude pařit sluníčko, to je ale paráda, přece proto jsme sem jeli. Radek má tak trošku kašlík, no spíš chrchlá, jak když má černý kašel, ale on to dá, je to držák. Sice na něj bereme ohledy, ale balíme s tím, že jedeme na plaja J, a Raďa se rád přidává. Co by tu na pokoji dělal.

Snídaně jako obvykle bageta a všechno možné k tomu a je čas vyrazit na bus. Autobus brzdí u pošty, místňáci se ptají, odkud jsme. Když zjistí, že z České republiky, tak volají sborově Poborský. Neuvěřitelné, jak mohu znát někoho na druhé straně zeměkoule. Je neděle, takže předpokládáme, že bude na pláží nával. A opravdu je, dokonce větší než jsme čekali. Dneska je tady asi tak 99% všechny lidí, kteří se zdržují v okruhu 20 kilometrů. Na druhou stranu je to super, aspoň zažijeme tu správnou atmošku, jak to umí roztočit místňáci. Je jich kolem pláže plný park, všude skupinky, které vyvařují dobrůtky, že to voní fakt úplně všude. To je pecka.

Tak co my? Dneska se budeme čachtat v oceánu, potápět se, natáčet podmořské potvůrky a tak vůbec. Myslím, že to bude velká pohoda. Celým parkem se line opravdu podmanivá melodie, která se v průběhu dne stane spíše opravdu otravnou. Jezdí zde zmrzlinářská vozidla, která byla vyrobena někdy v polovině 20, století, tedy ty modernější J. Melodie je šílená a vozidla smrdí, že musí jezdit na fritovací olej, který používali všechny pobočky „Mc kačer“ aspoň půl roku. Je jich tu pět různých, dvě auta jsou žlutá, jedno bílé, jedno oranžové a jedno krásně růžovoučké JJ. To smrdí ze všech nejvíce a ještě má potřebu zaparkovat přímo u našeho „ležení“. Nádhera, fakt zážitek. Výprava to nevydrží a jde si dát zmrzlinku, je to tak teplá břečka konzistence rozšlehaných vajíček s cukrem, ale posypou Vám to něčím, co připomíná oříšky.  Já jsem odolal a vypadá to, že aspoň dopoledne to bude ta nejlepší volba. Ostatní také neměli potřebu se vyprázdnit, lepší by bylo se napsat, že se neposr.., ale to by bylo vulgární.

Dnes používáme podvodní kameru jako šílení, takže nemám tušení, kdo to bude přebírat J. Máme hlad. Protože jsme jazykově vybavení, tak jsme s Lenkou pověřeni zajištěním stravy. Kupujeme hromadu lokálních dobrůtek přímo ve stánku na pláži. Opravdu si pochutnáme a cena je úplně směšná. Stále kolem nás krouží zmrzlináři a podmanivá melodie je stále více otravnou. Mezi tím nás opravdu obtěžuje místní babička, která má asi hlad, ale my jí nerozumíme, takže sorry jako.

Všichni zmrzlináři používají stejnou melodii, proto máte jistotu, že pokud budete reagovat, dostanete neskutečně sladkou hmotu. My už odoláme, ale tu melodii si ještě udržíme dlouho.

Odpoledne se blíží k večeru, takže balíme a jdeme na bus. Čekáme u silnice a během chvilky zastavuje mikrobus a nabízí odvoz. Cena je stejná jako za bus (60 MUR), proto nasedáme a jen o pět minut později vysedáme u pošty. Sprcha, pivo a jdeme na večeři.

Dnešní volba je restaurace Gilda, kde už jsme byli, takže jdeme do známého prostředí. Každý si objednáme jiné jídlo, protože je třeba ochutnávat lokální dobrotyJ. Borec, který nás dne obsluhuje je dost v pohodě, takže když přijde na desert, tak objednávka dvou zmrzlin pro dámy a dvou panáku rumu pro pány, ho nijak nezarazí. Náramně ho pobaví moje triko, které jsem si zakoupil na Fiji a dominantním nápisem je slovíčko Canibal J.

Opravdu jsme si pochutnali a to nejen na závěrečném rumu J, takže není třeba ani litovat toho, že v Les Alizés bychom za stejné peníze jedli tak 5 dní J J. To není nic proti ničemu, ale jen aby měl člověk představu.

Dneska kostky asi moc nehrozí, i když Irča hlásí, že aspoň dvě hry je třeba dát, aby měla pěknou noc. Zítra budeme poprvé, co jsme tu stávat na budík, MOŽNÁ, protože bereme od pana domácího Akiho jeho mazlíka H i10 a vyrážíme na výlet. Snad se to té nákupní tašky vlezeme J.

No uvidíme co dnes. Dochází alkohol L, samozřejmě kromě slivovice, té máme ještě asi 3 litry. Irča nedá jinak, než, že budeme hrát kostky, asi potřebuje vítězství, proto probíhá úprava stolu a jdeme na kostky. Držte nám palce, ať to padá J

Jak dopadl bratro-sestro-manželo souboj Vás budeme informovat v zítřejším zpravodajství J.

 

DEN 8 – PONDĚLÍ 27. BŘEZNA 2017 – DEN AUTOMOBILOVÝ

Včera jsme se podělili o vítězství v kostkách prakticky rovným dílem, jen na Leničku se tentokrát nedostalo. Možná i proto je ráno první na nohou a jde koupit pečivo a něco dalšího dobrého k snídani. Všechny nás budí vůně míchaných vajíček, které Lenka připravuje. Snídaně bude vydatná, protože dnes převezmeme auto a vyrážíme na první cesty po okolí a musíme se předzásobit energií. Kromě vozidla Hyundai i10, snad se do něho nějak naskládáme, si vyžádáme ještě mapu ostrova. Poměrně brzo zjišťujeme, že mapa je tak spíše obrázek, kde některé zásadní informace chybí. Nevadí, jsme poměrně pohodlně usazeni všichni čtyři, až v překvapivě prostorném vozítku, které zvenčí vypadá víc jako nákupní taška než auto. Sílu sice moc nemá, ale my nikam nespěcháme, závodit, také nepotřebujeme, takže to bude v pohodě. Lenka se posadí na místo velitele vozu a zároveň navigátora, manželé na zadní sedačky a pomáhají v orientaci navigátorce J.

Jedeme směr Quatre Cocos aneb jak jsme si to ihned přejmenovali „čtyřkokosí“ (pozor písmenka nezaměňovat J). Dále máme v plánu návštěvu jezera Le Nicoliere a potom se obloukem vrátit na pobřeží do naší osady Trou d´Eau Douce. Cesta není vždy úplně podle toho, co jsme si předsevzali, jedeme spíše pocitově, ale nakonec úspěšně parkujeme na hrázi Le Nicoliere. Je to taková modrá perlička uprostřed zeleně, ale s pořádkem si tady až tak hlavu nedělají. Ve vodě u břehu je spousta plastů a dalšího odpadu, ale to bude asi standardní kolorit obyčejného, neresortního Mauricia. Nijak nám to neubírá na náladě. Po krátké procházce opět usedáme do mazlíka a jedeme do celkem prudkého kopce, přes něco jako národní park, kde jsou všude kolem damaroně jižní, stejně jako na Novém Zélandu, jen rozměrově to jsou vlastně normální stromy J, nikoliv tak majestátní obři jako jsme viděli v zemi pána prstenů. Aspoň si myslíme, že jsou to oni, minimálně vypadají podobně.

Nějak bloudíme, ale nejsou to žádné tragické zajížďky. Po několikanásobném kličkování projíždíme městečkem Riv du Rempart. Nedaleko jsme objevili nějakou jeskyni s jezírkem průzračné vody. To ještě nevíme, že budeme kolem projíždět ještě jednou. Neva aspoň si to tady budeme pomatovat, možná J. V Riv také tankujeme, jelikož jsme mazlíka dostali s cca polovinou nádrže, tak ať máme na to naše kličkování klídek J. Taky zde zajdeme na tržiště, kde se prodává zelenina, ovoce, ryby, chobotnice a tak nějak na co si člověk k jídlu vzpomene. Ochutnáváme nějaké červené plody, které vypadají jako višně nebo černé olivy nebo tak něco, ale prodejce nám je posype solí smíchanou jak jinak než s chilli. Oni si ho tady asi dávají i do pudinku nebo krupicové kaše J. Chuťově je to docela výrazné, ale dá se to, přikupujeme nějaké banány, fotíme se s borcem, který má před sebou celý velký kbelík s chobotnicemi. Ochotně jednu vytáhne a pózuje. Jedeme na pobřeží, tedy chtěli jsme, ale nějak jsme to úplně netrefili na první pokus. Nakonec dojedeme skoro až do Goodlands, což nebyl úplně dnešní cíl, ale nevadí. Projíždíme městečka jako Poudre d´Or (možná se tady pudrují zlatem nebo nevím, proč se to tady tak jmenuje) Roches Noires, Poste Lafayet, Poste de Flacq, Belle Mare a je nevím, jak se všechny ta městečka jmenují. Pobřeží je totálně zasekané hotelovými řetězci, takže normální smrtelník nemá nárok. Nad hlavou nám pendluje vrtulník, to si asi nějaká hvězda show businessu krátí cestu z letiště. Cestou parkujeme u naprosto kouzelné pláže s průzračnou vodou, ale první co vidíme, je obrovská cedule s nápisem „koupání je nebezpečné“ a místní nám sdělí, že je tu moc hluboko a nebezpečné proudy. Pláž byla poblíž Choisy Flascq, jen škoda, že se tam opravdu nedá koupat. Tak aspoň děláme nějaké fotečky, třeba i do kalendáře. J Ještě si kousek od naší základny dáváme kávičku a šup šup, jedeme směr domů.

Jsme „doma“, stavujeme se ještě v Les Alizes na rybí polévce s knedlíčky, jdeme se převléknout na apáčko a frčíme na pláž v Palmar, abychom smočili naše prohřátá a zvýletovaná těla. Dneska je tady úplný klídeček, protože je všední den a navíc je dnes extrémně silný odliv. Pár místních loví chobotnice a za chvilku už jednu tahají ven. Dokonce jsme měli šanci si jí pohladit potvoru jednu slizkou. Na některé, ty atraktivnější z nás, se dokonce přicucla, jak říká Lenka. Pokecáme na pláži s nějakým Angličanem od Londýna, který tu má malý domeček a zrovna je u něho na návštěvě známý z Francie. Ten si tu zjevně krátí čas s místní kráskou, která by mohla být i jeho vnučkou, ale proč se pohoršovat.

Je čas vyrazit zpět, hodit sprchu a šup na večeři. Dneska se tak nějak nemůžeme rozhodnout, co si dáme, takže si uděláme takové malé kolečko. Končíme kousek od restaurace Gilda přímo naproti jednomu ze supermarketu v malém bistru, který vlastní starší pravděpodobně manželský pár. Poznáte ho jednoduše, všude na něm blikají modré žárovičky. Dáváme si grilovanou rybu se salátem a k tomu pečivo. Ryba je moc dobře dochucená i připravená a je toho opravdu dost a dost. Zapijeme to colou, protože pán nemá licenci na prodej alkoholu. Platíme dohromady 1500 MUR, takže myslím slušnou cenu, na to jaká to byla porce. Cestou zpět v našem sousedním supermarketu kupujeme karton piva a šup na pokoj.

Je mi nějak šoufl, mám strašný kašel a už jsme z toho unavený, pravděpodobně zase „hrozí kostky“, ale nevím, zda to dneska zvládnu. Navíc zítra máme v plánu další výlet autem, takže ještě musíme probrat, kam nakonec vyrazíme. Rámcový plán existuje, ale není to žádné dogma. Dnešek je to asi všechno co ještě svedu sepsat a jdu odpočívat, abych to za volantem bezpečně zvládl. Zbytek bude jako zítřejší úvodníkJ

 

DEN 9 – ÚTERÝ 28. BŘEZNA 2017 – DEN BOTANICKÝ

Kostky jsem opravdu vynechal, protože kašel byl silnější než já a to skoro celou noc, to bude dneska mazec, protože jsem toho moc nenaspal. Dokonce jsem si šel v noci vařit odvar z cibule, abych si mohl trochu odkašlat. Snídaně opět v režii Lenky, která dnes připravuje párečky, ať jsme připraveni na cestování. Dnes jdeme opět více na sever, respektive na severo-západ.

Nakládáme mazlíka proviantem na dnešní cestování, které asi bude dlouhé, protože cílů je hodně, sice kilometrů není tolik, ale cesty jsou tady tak trochu 4. až 5. kategorie.  Jedeme směrem na hlavní město Port Louis, které ale není dnešním cílem, jen nám přijde, že možná nebudeme bloudit, když pojedeme na hlavní město. Chybička, ale ranní bloudění je jen přípravkou na večerní návrat J.

První zastávkou je botanická zahrada v městě Pamplemousses, která má být dle průvodce tou nejhezčí na Světě, o čemž pochybujeme, ale dobrá. Parkujeme jen kousek od zahrady a ihned se nás ujímá samozvaný supervisor parkoviště, kterým je ulice. Je dost neodbytný, takže několik pokusů ho odpálit 25 MUR nevychází a nakonec z nás dostane 200 MUR, hajzlík. Zase jsme se nechali, ale my jsme takový přející, proto nás to zase tolik nemrzí. Přicházíme k pokladně a dozvídáme se, že vstupné je za 200 MUR na osobu a ještě doporučují koupit repelent proti všudypřítomným kousačům a odsavačům krve. Děvčata ihned požadují zakoupení. A jejda nelze použít karta, ale dostávám sympatickou radu, že bankomat je asi tak 200 metrů směrem támhle J. Jdu „támhle“ a pokladník je asi Chuantorena (kubánský běžec na střední tratě v osmdesátých letech 20. století), protože 200 metrů fakt vypadá jinak. Navíc přicházím k bankomatu, u kterého stojí asi tak 15 lidí. Všichni, kromě mě, jsou místní, nejdříve si ověřují zůstatek a potom provedou výběr, takže fronta odsýpá, paráda. Jsem na řadě, vybírám omezený objem, důvod zjistím později. Skoro běžím zpátky, protože zbytek výpravy si už musí myslet, že jsem se ztratil. J Vracím se k pokladně, zaplatím vstupné a repelent, samozřejmě a připojuji se k výpravě. Už máme průvodce, jmenuje se Rahood, a je neskutečně vtipný, tedy spíše lehounce úchylný, protože asi tak 80% poznámek má sexuální podtext, ale jinak je pohodář. Taky mi vysvětlí, že dnes je výplatní den a všichni místní si chodí do bankomatu pro peníze a taky říká, že mám štěstí, protože za asi tak hodinu, těch lidí u bankomatu bude tak 50.

Provází nás celou botanickou zahradou a srší vtipem. Na konci už je náš velký kámoš a nabízí nám, že nám doveze až na ubytování speciální set místních rostlin za 3000 MUR + 1000 MUR za dovoz, přičemž zajistí i speciální atest od ministerstva. To se nedá odmítnout, hlásí Lenka. Ihned nás stáhne o zálohu 1000 MUR, takže dnes jsme pravděpodobně podpořili šedou ekonomiku Mauricia částkou 1200 MUR, tedy vlastně 1600 MUR, jelikož kámoš Rahood si ještě vybral 100 MUR za osobu za provádění zahradou, vše s průpovídkou, že je nezávislý průvodce. Na druhou stranu měl tak trochu uniformu a ještě oficiální cedulku.  Také nám doporučil místo na oběd, asi někdo z rodiny, hned vedle zahrady a jak se asi podnik bude jmenovat, přece Botanika J.

Neodoláme, nebo jsme fakt tak asertivní?, a sedáme ke stolu, zase nemají licenci na alkohol, takže pijeme černou břečku s nápisem Pepsi, k tomu si dáme krabí polévku a indický chléb náan. Dostaneme i louskáček na ořechy. Polévka obsahuje dokonce části klepet kraba, takže louskáček i využijeme. Chuťově je polévka dobře vyladěna, cena je tak trochu turistická, takže poměr cena kvalita je lehce kulhající.

Pamplemousses  je třeba ještě vidět muzeum cukru.  Expozici vynecháme, protože nás až tak nezajímá výroba, ale produkt J, takže se jdeme podívat do prodejny, kde je i ochutnávka 12 druhu cukrů, které se na Mauriciu vyrábí. Zde výroba skončila na konci minulého století (založeno 1797), ale jinak všude jinde to tady jede, protože co by jinak s těmi horami cukrové třtiny dělali. Leda, že by z ní pálili rum, což samozřejmě také dělají, ale cukr zatím vede.

Je čas na další etapu cesty, která vede dále na sever na tak malinko magické místo, kterým je Cap Malheureux. Opakovaně zde identifikujeme „drobný“ problém pro turisty, značení cest a identifikace „významných míst“ dle průvodců. Místní to asi vnímají trošičku jinak, takže se celkem jednoduše stane, že projedete kolem původního cíle a potom se musíte vracet. Nevadí, nic nás nehoní. Ještě než tam dojedeme, dáváme si mexickou stravu, abychom dorovnali hladiny živin J.

Nabíráme fotodokumentaci, a protože jsme lehce unavení a blíží se tma, bereme směr domov. Jak jsem byl včera vybaven optikou na slunce i standardní osvětlení, tak dnes jsem si já chytrolín vzal jen sluneční, tak to bude sranda. Je tma jak, ano přesně tam, takže sluneční brýle jsou na čele a jedu bez dioptrií, k tomu nám začalo pršet, Paráda, ještě, že posádka se snaží navigovat z plných sil, i když dle mého názoru, nemohu v té tmě v mapě nic vidět. Tomu odpovídá i kvalita navigování, všichni už se těšíme, až zahlédneme nějaký známý záchytný bod. Chvilku to trvá, ale parkujeme u apáčka, zdravíme se s panem domácím a jdeme odpočívat. Všichni si dáváme řádný lok slivovice. Voláme současnému náčelníkovi Zámecké, Marťasovi, protože má dneska narozeniny. Martine, přejeme ti jen to nejlepší a jsi borec, že to zvládáš i s rodiči na dovolené.

Přemýšlíme co s načatým večerem. Zároveň probíhá plánování zítřejší výpravy, zda to bude konečně jih nebo „dorazíme severní“ oblast. Radek, amatérský filatelista, hlásí, že chce vidět Modrého Mauricia, když už tady je, takže poštovní muzeum v Port Louis už je na seznamu. Děvčata se přidávají, že chtějí do ptačí reservace, takže asi mají potřebu vidět nějaké ptactvo J. Tak co budu chtít vidět já? Uvidíme, kolik bude dnes té slivovice, možná mi bude stačit, že uvidím zítřejší den.  Dnes tedy dobrou a na viděnou zítra.

 

DEN 10 – STŘEDA 29. BŘEZNA 2017 – DEN DEŠTĚ A MODRÉHO MAURICIA

Budík je nastaven na 6:30, abychom si mohli dne užít. Vstáváme něco málo před osmou J, to abychom den neměli zase zbytečně dlouhý. Snídani si dnes bere na starosti Radek s Irčou. Bageta, jak jinak, už tady ráno skoro nic jiného nejíme, k tomu dle chuti, od chedaru, přes marmeládu k medu. Máme i kukuřičné lupínky s jogurtem a samozřejmě hrnek silné kávy na rozproudění krve.

Dnešní trasa je jednoduchá, směr hlavní město Port Louis. Nejdříve lehce severně od něho hledáme Rivulet Terre Rouge Bird Sanctuary (reserve) a nakonec nacházíme na místě, kde bychom reservaci opravdu nehledali. Projíždíme něčím jako chudinská čtvrť uprostřed průmyslové oblasti a dojíždíme na plácek u nechutně špinavého a páchnoucího kanálku, přes který vede mostek na „recepci“. Vzhledem k tomu, že už je prakticky po sezonně sledování ptactva, tak tU vlastně nikdo není, jen asi hlídač nás nakonec pustí dovnitř, provede nás kolem dvou velkých želv a posílá nás na chodníček směřující do reservace. Ta je od ledna do konce března, asi ne úplně do konce března, plná vodních ptáků z celého světa. Dnes bohužel jen sem tam nějaký opeřenec a v laguně se po kolena v blátě brodí tři místní. Nemáme vůbec tušení, co tam provádí, asi něco opravují na další sezonu. Lenka doplňuje, že sbírají škeble do petky. Začíná pršet a není to úplně drobný deštík, takže tak trochu zdrháme zpět. Ještě jsem zapomněl říci, že v sousedství reservace je obrovský terminál společnosti Maersk Mauricius Limited, takže globalizace je i zde.

Přecházíme opravdu kouzelný kanálek, z kterého kromě smradu ještě teď v dešti lezou po stěnách nějací asi slimáci nebo co, ale mají svítivě oranžovou barvu. Na nic nečekáme a odjíždíme jak to jen náš mazlík H10i zvládá. Cílem je poštovní museum v centru a prohlídka světoznámé známky Modrý Mauricius a její ségry Červeného Mauricia. Lehce se zamotáme na kruhových objezdech, málem dojedeme zase zpátky za svítícími slimáky J, ale už parkuji před muzeem. Je tu podezřelý klídek, hned vzápětí už víme proč, dneska mají státní svátek. Co to je za bordel, svátek o kterém nepíše žádný průvodce? Co to tedy znamená? Budeme-li chtít vidět tu modrou jednopencovou známku, musíme sem ještě jednou. Dáme demokraticky hlasovat a uvidíme. Kousek od muzea si dáváme společně čerstvý kokos a je to docela lahoda. Brčkem vysosáme vodu a ještě si potom společně vychutnáme kokosovou dřeň uvnitř. Kolem města jsou všude hory, které se v tom dešti zelenají, ale zároveň se noří mlhy.

Přesouváme se podchodem na druhou stranu, kde je centrální tržiště, tam už se těší naše ženská část výpravy. Je kolem půl dvanácté, takže do pěti hodin, kdy má tržiště zavírat máme času, že nebudeme vědět kam si ty tašky s nákupy zavěsit. Ahá svátek, brány se zavírají přesně v době našeho příchodu. Dnešní den je zatím opravdu vypečený, ještě jsem zapomněl doplnit, že vlastně pořád tak nějak prší a neprší. Procházíme se ulicemi kolem tržiště, sem tam vlezeme do nějakého obchůdku, ale asi bude třeba poobědvat. Hned přes ulici vidíme zlaté M, tak tam opravdu ne, nejíme to ani doma, takže tady pan kačer promine už vůbec ne. Hned za rohem si dáváme indickou směs s nán chlebem a k tomu pivo v plechovce, která je schována v papírovém sáčku, pán asi nemám licenci alkohol, ale to je nám fuk. Jídlo je výborné, jen si připadáme, že jsme si udělali piknik na dělícím pasu dálnice. Ona je totiž hned vedle nás za plotkem. Opravdu si pochutnáme, cena je taky docela lidová, přesouváme se do přístavu a máme chuť na kávičku. Sedáme si pod slunečník, dnes vlastně deštník J a pochutnáváme si na kávě, někdo s mlékem někdo bez. Irča se snaží do mléka kreslit nějaké obrazce, každý v tom vidí něco, některé návrhy nejsou publikovatelné, takže nakonec vítězí hlava delfína s otevřenou tlamičkou, jak je navrženo. Irča říká, že to byl vánoční stromeček. Autor musí vědět, co vytvořil. Cena už moc lidová není, protože 400 MUR jen za 4 malá presa, to je skoro jako u orloje J.

Ještě plánujeme návštěvu malého vodopádu, jak hlásí Radek, stejně to budou takové malé Rešáky (rozumějte Rešovské vodopády u Uničova) poblíž městečka Moka. Nakonec Rešáky ani nenajdeme, ale dojedeme pod pohoří na místo, odkud vyráží krátké výlety právě do hor. Jenže stále prší a je třeba si předem dohodnout průvodce, aby se člověk neztratil. Uděláme alespoň fotodokumentaci a valíme domů. Kousek před Trou d´Eau Douce projíždíme vesnicí Belle Rose směrem na Bel Air a hned u cesty vidíme neuvěřitelnou stavbu. Sice už jsme tady podobných viděli několik, ale tahle je opravdu výstavní. Otáčíme se a zajíždíme až k Siva Soopramaniar Kovil La Luicie Bel-Air Riviere Seche, což je název chrámu. Máme navíc štěstí, protože vedle nás parkuje člověk, který nám otvírá dveře, nikoliv přímo dovnitř chrámu, ale alespoň na zahrádku a můžeme se procházet kolem chrámu a fotit a fotit. Když máme pocit, že je fotek dost, ale také proto, že opět zesílil déšť, tak poděkujeme a teď už opravdu domů. Parkujeme a dnes už asi nikam nevyrazíme, jsme trochu unavení. Máme polovinu výpravy za sebou, ale na druhou stranu ještě jednu polovinu před sebou, takže paráda. Musíme doufat, že tak jak nám doposud valilo sluníčko, nebude valit déšť, to by asi nebylo úplně značka ideál, ale asi i s tím bychom to nějak dali. Konec konců máme ještě asi dva litry slivovice a rum tu taky mají dobrý. Plán na zítřek je zatím nejistý, bude zaležet na počasí, ale možná to bude den relaxace a těšení se na jižní výlety. Zdravíme všechny domů, včetně laureáta na řád zlaté vařečky v Zámecké, ať mu tak jde i dál.

Šéfkuchař Radek se rozhodl, že nám dnes uvaří, takže kupujeme mraženou chobotnici, protože dnes ve svátek moc velký výběr není, k tomu nudle a lilek. Jen nevíme, v kolik se bude večeře podávat, zatím se vše vaří a vaří a stále je to tuhé a tuhé J. Budeme doufat, že to klapne dnes, případně budeme mít vydatnou snídani J. Lenka navrhuje, že to také můžeme vzít zítra psům na pláž J. Výborný nápad, a co budeme mít my? Tak ještě uvidíme.

 

DEN 11 – ČTVRTEK 30. BŘEZNA 2017 – DEN CHRÁMOVÝ A KOUPACÍ

Včerejší chobotnicový závěr dne nás náramně pobavil, navíc jsme ani neumřeli hlady, protože přímo naproti je taková domácí pizzerka. Majitelem je Francouz, který žije tady a ani se mu nedivím. Nejdříve pizzu objednáváme, a abychom tu zbytečně nemuseli čekat, máme se stavit asi tak za dvacet minut. Když pizzu vyzvedáváme, je v malé místnosti výborná společnost. Majitelka školy pro kaytaře, majitel školy pro potápěče, něco jako developer (tady spíše budovatel apartmánů) a majitel pizzerie. Než se pizza úplně dodělá, dobře pokecáme, ale musíme už spěchat, aby nás zbytek výpravy nezlynčoval, protože už mají určitě hlad. Tolik retrospektiva včerejšího dne.

Ráno Lenka opět jako zásobovač vyráží na nákupy, tentokrát donesla kromě standardních baget i croasánky, ňam. Celé ráno jede stále na téma „chobotnice“, hold šéfkuchař si experimentem malinko zavařil a to doslova. Někdo zmiňuje, že včerejší chobotnice vypadali jako zelenej a modrej z jednoho dětského filmu. Pravda je, že pokud bychom je pozřeli, asi bychom mohli být taky zelení a modří. J

Dost už jedeme na výlet, směřujeme jen kousek od našeho základního tábora k městečku Poste de Flacq, kde je jeden z nejvyhlášenějších Hindských chrámů. Tento je výjimečný tím, že celý stojí na vodě. Ještě ale jedna opravdu zábavná historka cestou. Hlavním protagonistou je opět Radek, asi mu budeme muset po návratu domů natáhnout před hospodou červený koberec, hvězdě J

Radek hlásí, že si potřebujeme vyměnit EUR za místní rupie (MUR), protože v normálních obchodech se tu opravdu platí jen lokální měnou. Projíždíme kolem banky, takže zastavuji, není třeba moc řešit, kde, protože, tady každý zastavuje tam, kde potřebuje a ostatní ho prostě objíždí. Někdy u toho sice troubí, ale většinou, když se dá projet, nijak nereagují. Hvězda požaduje s sebou překladatelskou službu, takže je vylosována Lenka, bo já jsem řidič J.

Čekáme před bankou s Irčou v autě, kdy i přes puštěnou klimatizaci postupně stoupá teplota a malinko i nervozita, protože uběhla skoro půlhodina a dvojice nikde. Pravděpodobně mají domluvenou nějakou tiskovou konferenci. Po půlhodině přemýšlíme, zda Radka s Lenkou nezatknuli nebo něco podobného, proto je vyslána spojka, kterou je Irča, doufám, že to nebude jako s těmi lištičkami. Irča mizí v útrobách banky. Asi deset sekund za Irčou jde další člověk do banky a nemůže otevřít dveře. Přemýšlím, zda mám odjet okamžitě a hledat pomoc pro ostatní členy výpravy, nebo ještě chvilku počkat. Otvírají se dveře banky, schováváme se pod volant J, kdyby náhodou, ale je to Irča. Za další asi pět minut přijde Radek a Lenka a líčí neuvěřitelnou příhodu, jak bleskově jsou obslouženi. Takže pokud má někdo výhrady ke službám v místě bydliště nebo obecně v České republice, tak ať je rád, že nemusel měnit peníze na Mauriciu J

Po lehkých peripetiích na šachovnici, protože Lenka naviguje podle čísel silnic, takže neustále hlásí A2,B7 apod., ale občas jsme v autu, protože přijde příkaz B29 J. Cimrman byl sice prvním, kdo se dostal do autu při hře v šachy, my jsme v něm prakticky denně a několikrát. Paráda jsme u cíle a opravdu si připadáte jako, že jedete po vodě, parkovat se dá až u chrámu. Zouváme boty a stoupáme po schodišti, k tomu fotíme, fotíme, fotíme. Jelikož docela peče slunce, tak naše nohy jsou za chvilku, jako když běháte po žhavém uhlí. Je třeba si je trochu schladit ve vodě a už balíme, abychom se osvěžili v oceánu celkově.

Nejdříve míříme na doposud neprozkoumanou pláž, ale kousek jsou resorty a v oceánu žádné korály, tedy ani rybky. Jeden dobrý zážitek tady však je. Lenka s sebou vzala ty včerejší Radkovi chobotnice na výlet a vysypala je místním toulavým psům ke stromu. Vrhli se na ně, ale ten nejsilnější začal hned vzápětí litovat, protože se začal dávit. Byl však statečný a obětoval se pro smečku a všechno sežral sám. Jen doufáme, že nepošel J. I když to není úplně jisté, protože když odjíždíme, tak fena, která přišla původně se psem, přiběhla Lence olízat ruce. Možná to bylo poděkování, že jejích starej pošel.

Přesouváme se na naši starou známou pláž u městečka Palmar. Když se vycachtáme, odjíždíme na apartmán provést oplach od soli (oceán a pot). Večeře u kámošů v podniku Lez Alizés, potom dokoupíme zásoby zeleniny a na pokoj.

Děvčata prochází průvodce a upřesňujeme trasu zítřejšího výletu a zjišťujeme, že tam možná i budeme spát, abychom všechno stihli J. Tak ještě se rozhodneme, k tomu jsme všichni na zeleném ostrově (Green Island, ano ten rum) a je nám dost dobře.

Pro dnešek už jsem se asi vyčerpal z inspirace, ale pokud bude dnes ještě něco opravdu, ale opravdu interesantního, tak to doplním ráno, protože se to myslím docela osvědčilo.

 

DEN 12 – PÁTEK 31. BŘEZNA 2017 – DEN SEDMIBAREVNÝ

Večerní mač v kostkách byl velmi vyrovnaný a moje a Radkova reprezentace mužské části výpravy skončila 0:2 (děvčata se podělila o vítezství) J

Ranní vstávání je na místní poměry opravdu brzké, budík zvoní v 6:00, hajzlík. Chvilku ho necháme vycukat, ale vstávat chceme, protože dnešní výlet bude na opačný konec ostrova, tzn. na jihozápadní cíp. Posnídáme již včera nakoupené poživatiny, protože takhle ráno se ještě nic koupit nedalo. Dole na nás čeká naše druhé vozítko, stejné značky, ale o něco starší. Tady už místa tolik není, má o malinko větší kufr, což je nám k ničemu, ale nakonec se tam naskládáme. Radek má hlavu až na stropě a možná si na bampících (zpomalovací hrby na silnici) udělá na střeše privátní střílnu J. Hold budu muset bampíky hlásit hodně předem.

Ještě jsem moc nepopisoval místní dopravu. Je to tak trochu husťárna. Vozidla různé provenience a stáří, přičemž odhaduji, že nejstarší vozidla už jsou zde i více jak 50 let. Úplně speciální kapitolou jsou zde autobusy. Vůbec netušíme, na co jezdí, ale asi to bude nějaká směs sazí a vyjetého oleje, protože nic jiného nemůže tak čadit. Pokud máte „štěstí“ a jedete přímo za autobusem nejen, že nic nevidíte, ale pokud nestihnete přepnout na vnitřní okruh, tak se lehounce přiotrávíte. Technický stav vozidel je povětšinou katastrofální.

O místních řidičích by se dal napsat celý román. Zastavují opravdu kdekoliv, mají-li potřebu, a to bez výčitek k plynulosti dopravy, ale to už jsem jednou psal. Navíc se všichni chovají, že mají 7 životů jako kočka s obnovením každé ráno. Tolik myšek, „bezohledného“ předjíždění, kdy auto proti není překážka, odbočování teď hned, jako kdyby ostatní ani neexistovali, dobržďování na poslední moment apod. jsem v životě za svojí více jak třicetiletou praxi řidiče nezažil. Používání světel i za úplné tmy zde pravděpodobně není nijak povinné, protože je to tak 50:50 a to ještě pro motorová vozidla dvoustopá. Motorkáři a cyklisté jsou, jak to jen říci, draci na desátou, bez světel, přilby mají jen jako módní doplněk. Jo a samozřejmě se zde jezdí vlevo, to jen na okraj. Dost už dopravní osvěty, zpátky na dnešní trasu.

Moderování cesty, formou navigace se ujímá opět Lenka a dnes už je to úplně jiná liga, dá se říci, že nebloudíme, jen jsme jednou nezvolili úplně ideální trasu. Chtěli jsme se vyhnout dopravní zácpě, ano slyšíte dobře, dojeli jsme k úplně ucpané rychlostní silnici a nějak se to nemělo k rozjetí, tak jsme usoudili, že přes město to bude lepší. Časově možná bylo, ale fakt očistec to projet bez úhony. Uf, parkujeme před Casela Nature Park, což je vlastně něco jako ZOO. Jen si zde navíc můžete vyzkoušet i netradiční adrenalinové aktivity, jako procházka se lvy nebo gepardy, krmení hrošíků apod. Nabídka je opravdu široká a nechají si jí i pěkně zaplatit. Jen základní vstupné je za 775 MUR (21 EUR) a to je celkem dost. Aktivity jsou o dost dražší, ale mají dobrý systém, že místní to mají cca za polovinu, což je myslím úplně v pořádku, protože platí daně. J

Couráme se parkem více jak dvě hodiny. Procházíme něčím jako minifarmou, kde jsou různé domácí potvůrky a můžete si i koupit krmení pro ně. Na konci jsou obrovské želvy, ale bohužel i nápis, že se na nich nesmí jezdit, a já se tak těšil J. Přicházíme do sektoru velkých koček. Někteří pacienti opravdu jsou do výběhu, jsou vybaveni dlouhými holemi a především je kolem nich asi 6 zaměstnanců, kteří mají vše pod kontrolou, alespoň se tak tváří. Každopádně my odoláme, pokocháme se malými lvíčaty, kteří jsou se dvěma chovateli v takové ohrádce. O kousek dál jsou ještě gepardi a v dalším výběhu hyeny. Pomalu se vracíme k recepci, jsme trochu unavení, ale Radek pobíhá kolem voliér s papoušky jako čamrda a možná tu dnes bude i spát. Nakonec se nám ho podaří umluvit, Irča pravděpodobně použila něco osvědčeného.

Sedíme zase v mazlíkovi a frčíme dále na jih směr Black River a k atrakci La Morne Brabant, který je dominantou jihu. Je to skála, která vystupuje z oceánu a jsou na ní pořádány různě náročné, tedy spíše více náročné výlety. Po tom co skálu objíždíme kolem a kolem, přičemž někdy u mazlíka řadím převodový stupeň 1, bo je to kopec jako prase a Hyundai H10 není úplně rodinné auto J, projíždíme napříč Black River National Park s pěknými panoramaty, jak by hlásili Homolkovi.

Než do parku vjedeme, máme před sebou další velkou atrakci Chamarel sedmibarevná země a Chamrel vodopád. Ještě než sem dojedeme, začíná pršet, takže vodopád fotíme v dešti a jsme tak nějak sami ve vodopádu. Déšť lehce povolil, přesouváme se proto k oblasti, která je vyhlášená sedmi různými barvami půdy, přičemž nejlepší výhled je z místní restaurace a z vyhlídky naproti.  Nejdříve jsme museli ještě zaplatit vstupné, které je celkem v pohodě (225 MUR na osobu). Kromě prohlídky si ještě dáváme malý gáblík v podobě obložené bagety a tím máme asi i po večeři. K tomu lokání káva, které je kyselá jak pelyněk, protože jde o 100% arabiku, takže domu si jí nebereme L.

Blíží se podvečer, poměrně rychle se stmívá a Lenka naviguje jako spolujezdec v rallye a nemá to žádný zádrhel. Pádíme směr domov, cestou potkáváme spoustu místních sebevrahů na kolech a motorkách a samozřejmě desítky, možná i stovky toulavých psů.  K tomu jedna zaběhnutá opička na krajnici. Všem se vyhneme a parkujeme před apáčkem, řešíme každodenní problém s připojením na internet, ale jako téměř vždy se spojení nakonec podaří. Sepisuji dnešní zážitky a zbytek výpravy už zase paří kostky, asi už je to závislost, k tomu popíjíme pivečko, rumíček a těšíme se na zítřejší další výpravu na jih. Tentokrát to bude spíše na jihovýchod a jih, hlavním cílem je La Vanille Nature Park kde si prohlédneme a možná i ochutnáme krokodýly, snad ta ochutnávka nebude reciproční J

Jdu se přidat do hry a více zase zítra. Dobrou poslední březnovou Mauricijskou!!

 

DEN 13 – SOBOTA 1. DUBNA 2017 – DEN KROKODÝLA a taky třeba APRÍL

Budík asi zešílel, druhý den za sebou zvoní v 6:00, asi mu bude třeba nějak domluvit, třeba ho nechat bez nabíjení malého šmejdíka. Jak se včera nechtělo vstávat, dnes je to ještě horší a k tomu mám ještě službu na zásobovacím. Takže vstávat a šup do obchodu naproti, aby mě zbytek výpravy nekamenoval, že má hlad. Přináším proviant a ostatní už chystají snídani, začínají vonět vajíčka na cibulce, k tomu jak jinak bageta a dnes i nakrájený ananas, snad to nebude dietní chyba.

Po snídani balíme zavazadla, naskládáme se do mazlíka a v 7:50 startujeme na dnešní trasu, kde dojde i na krokodýly, jak to nakonec bude, ještě uvidíme. Pádíme po skoro prázdných silnicích směrem na Maheburg. Necelých 20 kilometrů jižně od nás zajímavá vyhlídka na oceán Pointe du Diable a dnes nad ránem je opravdu nádherná, takže zastavujeme a děláme fotodokumentaci, možná se dostane i do kalendářního výběru, to je naším žargonem TOP 12 fotek z dovolené J. Frčíme dále a chceme se dostat na Blue Bay, ale nakonec to přehodnotíme a přesouváme se až na La Cambuse public beach, přičemž po cestě se nám podaří dostat i do uzavřeného areálu pobřežní stráže. Každopádně nikdo nás nezatknul, takže se procházíme po zcela liduprázdné pláži. Vlastně bylo tam asi 10 lidí, ale to byl personál, který jí uklízel.

Teď už nás naše navigátorka Lenka směřuje na Vanille crocodile park, který je jen kousek od městečka Riviere des Anguilles, ale pozor s velkou ostražitostí sledujte cedule a navigaci. Značení je sice celkem dobré, ale bacha, informace, je vždy těsně za křižovatkou, kde se má odbočit, bacha na to, jinak si trochu pobloudíte. My víme co čem je řeč. Parkujeme na parkovišti, přesně dle časového plánu, je totiž třeba dorazit kolem 11:00, protože jinak prováháte základní atrakci, kterou je krmení krokodýlů začínající v 11:30 hned těsně za vchodem. Zároveň je třeba hlídat i dny protože v pondělí a v pátek se nekrmí!! To jsme samozřejmě věděli, takže dnes je co, přece sobota a to není Apríl, i když dneska vlastně ano.

My stihneme ještě procházku ve výběhu s obrovskými želvami a je jich tady, že se nedá ani dopočítat, dokonce to na ně asi dneska přišlo, takže š… jako o závod a dělají u toho pěkný kravál. Ani se nedivíme, že jich tady je tolik. Ještě, že musíme na krmení krokodýlů, jinak se neodtrhneme, k tomu jsme si koupili nějaké lekníny nebo co, kterými želvy krmíme, fakt zážitek, myslím to krmení.

Hledáme strategické místo na focení krmení krokodýlů a slyšíme češtinu, asi podruhé za dva týdny od jiných lidí než členů výpravy. Dva zaměstnanci fedrují krokouše kuřaty (mrtvými a oškubanými) a třetí to komentuje. Všechno trvá asi tak 10-15 minut a je po legraci, teď je čas nakrmit nás. Co si asi tak dáme v restauraci „U hladového krokodýla“? Lenka se jako aktivistka postavila proti, ale kabelku s krokodýla by prý snesla J. Já s Radkem si dáváme rovnou steak s krokodýla a hranolky, Irča krokodýla s vanilkovou omáčkou, k tomu rýže a Leňa krevetové kari. Všechno je chutně připraveno, sice to není úplně z levného kraje, protože se 4 malými pivky platíme bezmála 4000 MUR (cca 115 EUR), ale za zkoušku to stálo.

Cestou ven si ještě domluvíme focení s půlročním krokouškem, takže si ho postupně po jednom vezmeme do ruky a fotíme. Nakonec ukecáme obsluhu a platíme jen za jednoho, takže vysolíme jen 350 MUR. Teď ještě přes prodejnu cetek a výrobků z krokodýlí kůže, ale nic nekupujeme, protože ceny jsou značně nadsazeny a aby nalákali kavky, tak opatřeny cedulkou sleva 20%.

Jedeme se vykoupat k vodopádu, ale to ještě netušíme, co nás tam čeká. Jen kousek od Nouvelle France je obec Cluny, kterou je třeba projet a asi tak 2 kilometry za ní pod kopcem v polích je třeba zastavit u cesty a hledat vlez do lesa. My jsme problém neměli, protože tam stálo asi 10 aut. To co se nám otevřelo před očima, byl trochu horor, je třeba slézt asi tak 20 až 30 metrů dolů po klouzavé hlíně a mezi kořeny. Zkusíme nejdříve vylézt nad vodopád, to se tváří jako jednodušší cesta, protože po vystoupání po poli se stačí „sklouzat“ asi jen o 10 metrů, přičemž se můžete přidržovat ulámaných větví a podobně a naskytne se Vám výhled dolů z vrcholu asi tak 20 metrů vysokého vodopádu. Celou atmosféru zpříjemňují všudypřítomní komáři a repelent s nimi bojuje se střídavými úspěchy. Po cestě zpátky k autu lavírujeme s myšlenkou, zda se nakonec „nezřítit“ i pod vodopád, ale nakonec vítězí asi zdravý rozum, sice s lítostí ale přeci jen odjíždíme. Možná ochuzeni o zážitek, ale zase máme všechny kosti v celku.

Teď tedy směr Curepipe město uprostřed ostrova, které bylo jednoho času i hlavním městem, ale pro nás Čechy je tady asi hlavní atrakcí, že se centrální autobusové nádraží jmenuje Jan Palach a mají tady i občerstvení stejného jména. Provádíme fotodokumentaci a procházíme místní trh, kde si asi tak po hodinovém prodírání se všemi možnými národy kupujeme nějaká tričenka. Nic dalšího, i když Irča dostala super nabídku na pravé indické šaty, které jí sice náramně slušely, ale obchod uzavřen nebyl. Ještě do prodejny modelů lodí, protože Mauricius je touto činností vyhlášen, jenže nám nedošlo, že je sobota kolem 16:30, takže je zavřeno. Pokusíme se být úspěšní ještě někde jinde, nebo si sem příští týden vezmeme taxi, protože auto zítra vracíme.

Frčíme plnou parou zpět směr základna, protože Radek projevil přání se ještě čáchnout v oceánu, což s přehledem stihneme a teď už jen dotankovat mazlíka, protože dnes jsme ho opravdu vyždímali. Čerpačka už je zavřená, ale přichází k nám bodrý stařík a hlásí, že čerpadlář je jeho kamarád a ať počkám, že nám určitě otevře. Ani ne za minutu je tu borec, odemyká stojan, natankuje nám 20 požadovaných litrů, bere přesně tolik, kolik je na stojanu a mizí. Neuvěřitelné.

Jsme na apáčku, dnes celkem unavení, asi se sčítá únava, ze všech těch výletů tento týden, protože jsme najezdili poměrně hodně kilometrů, ale zase jsme toho hodně viděli, myslím, že prakticky vše co jsme si neplánovali i něco navíc J. Zítra ještě Mahebourg, tržnice a mazlíka vrátíme panu majiteli. Budeme muset dohodnout na pondělí taxi, protože pondělí je dnem přeletu na ostrov Rodrigues.

 

DEN 14 – NEDĚLE 2. DUBNA 2017 – DEN PEREL a YLANG YLANG

Ještě naprosto nutná retrospektiva do včerejšího dne, já jsem úplně zapomněl na zcela zásadní prožitek ze včerejší návštěvy u krokodýlů. Mají tam celou budovu, kde je insektárium, kam návštěvníky vpouští podivný mužíček, který všechny exponáty v minulém životě asi i nasbíral a teď je tu střeží. Takovou sbírku všeho možného hmyzu, od mravenců, přes brouky, nádherné motýly až po pavouky jsem už dlouho neviděl. Naposledy snad jako dítě v Národním muzeu v Praze. Vůbec nepoznávám Lenku, která je standardně 100% reklamou na arachnofobii, ale tady běhá v místnosti prosycené formaldehydem a pravděpodobně si zavaří SD kartu v mobilu, jedno foto následuje další, k tomu videa všech těch mrtvolek, sesbíraných po celém světě v první polovině minulého století.

Dost bylo návrtu ke včerejšku a dneska máme cíl jediný, utrácet a kupovat místní produkci všeho druhu. Směřujeme, nyní už úplně jako místní bez jakéhokoliv bloudění do města Mahebourg a to přímo do jeho „chřtánu“. Je neděle všude lidí jako máku a parkovat bude asi za trest, ale co to vidíme právě odjíždí jeden místní, takže místo hned zalepíme naším mazlíkem. Jsme přímo o centrální tržnice, takže značka ideál. Pro jistotu domlouváme, že pokud se v mraveništi ztratíme, tak sraz za 90 minut u auta. Několikrát se různě ztratíme, ale vzápětí se v dalším obchodě potkáváme a to se opakuje několikrát za ty více jak dvě hodiny, co tu couráme a podporujeme místní ekonomiku.

Radek se projevuje jako zkušený nákupčí a jde dokonce do nákupu perlového náhrdelníku, protože je třeba řádně oslavit perlovou svatbu, kterou mají manželé za dveřmi J! Po více jak půlhodinovém smlouvání jsou obě strany spokojené, Radek něco málo usmlouval a prodejce zjevně také udržel cenu nad hranicí, kterou si dal jako práh bolestivosti. Hned vedlejší obchod nasaje děvčata, protože tu mají různé šatečky, barev, ze kterých přechází zrak. Ve dveřích se objevuje pan „Perla“ od vedle a hlásí, že mu patří i tento obchod, takže Radek, spíše tedy Irča dostává „ spešl prajz“. No a to je jasný signál k nákupu J.

Na ulici je spousta a spousta poživatin, například ovocno-zeleninový salátek s pikantní zálivkou. Mě moc nechutná, ale Lenka ho statečně pozře. Já si raději kupuji mauricijský koláček, sladký je jak „hovno z nutrie“, ale moc dobrý J. Jinak je pekelné vedro, takže ani není chuť na jídlo.

Na trhu kupujeme na večer květy jedlého ibišku a červenou cibulku a bude dobrota. Radek si k tomu kupuje špetku chilli papriček, přičemž prodávající stařík je tak rozjařený, že mu jich napaří rovnou plný igelitový sáček o objemu asi tak 1 litr. Co s nimi bude Radek dělat, nikdo nevíme, ale za 25 MUR (asi tak 20 korun) to se nedá nekoupit.

Kupujeme ještě nějaká trička, šátek a pomalu se přesouváme k autu. Cestou potkáváme dvě prodavačky z jednoho z mnoha obchodů, kde jsme si sice nic nekoupili, ale ochotně se s námi fotí, ještě s průpovídkou, že teď už jsme přátelé navždy J. Nasedáme do úplně rozžhaveného mazlíka, kterého jsme ještě nechali pár minut vydýchat, protože se na sedačky ani nedalo sednout. Cestou zpátky plánujeme oběd a také zastávku v prodejně ylang ylang.

Jako obědovou restauraci vybíráme Falaise Rouge, která je na kraji útesu jen kousek od města směrem zpátky k nám. Volíme krevetový koktejl, to Lenka a ostatní rybí filet s creolskou omáčkou (ukázalo se, že to je taková rajská) a rýží. K tomu pivečko a potom kávička pro všechny. Ceny nejsou úplně lidové, platíme téměř 3000 MUR, ale zase jsme si pochutnali a výhled byl také moc pěkný.

Ještě pro ylang ylang (extrakt z květů stejnojmenné rostliny, která roste jen na několika místech zde) a kam jinam než do Boutique Valley de Ylang Ylang, Domaine du Chasseur Road, Anse Jonchee, Grand Port 742CU001, kde nás vítá přímo paní majitelka a výrobce v jedné osobě. Dostaneme detailní přednášku, dokonce se můžeme jít podívat i na zahrádku, kde jsou nám představeny různé rostliny, samozřejmě vrcholem je kvetoucí ylang ylang. Kromě plánovaného extraktu, kupujeme ještě nějaké další drobnosti a spokojeně odjíždíme na ubytování.

Probíhá expresní změna dress code na plavky J a jedeme na teď už opravdu naši pláž. Pláž je plná místních, stejně jako minulou neděli, ale nevadí, vrháme se do oceánu a ochlazujeme dnes opravdu řádně prohřátá těla. Kolem šesté večerní se vracíme zpět, odevzdáváme mazlíka, který nás tady vozil a domlouváme na zítra velmi brzký ranní odvoz (5:30), protože v 8:40 odlétáme na 3 dny na ostrov Rodrigues, abychom si užili dalších nádherných koutů uprostřed Indického oceánu. Snad nezaspíme J, ale jsme čtyři, tak někdo se probudí. Ještě jdeme lehce zabalit společný kufr, který odbavíme, protože je třeba vzít hygienické potřeby a taky šnorchly a ploutve a to nevíme, zda smí na palubu J. Jinak to vidíme na plavky, kraťasy a tak dvě trička pro každého, protože hlavní plánovanou aktivitou je válení se v oceánu a potápění se pod jeho hladinu.

Další zápisky už z ostrova Rodrigues. Zdravíme všechny domů.

 

DEN 15 – PONDĚLÍ 3. DUBNA 2017 – DEN RODRIGUES

Vstáváme opravdu, ale opravdu brzo, protože dnes odlétáme na ostrov Rodrigues a musíme být včas na letišti. Budíček je v 5:00 a v 5:30 už sedíme v našem mazlíkovi, kterého tentokrát řídí domácí. Jedu společně s Radkem a děvčata okupují druhého mazlíka, který řídí otec domácího.

Cestou, která bude trvat necelou hodinu, živě diskutujeme a všem možném i nemožném. Cesta tak utíká opravdu hodně rychle. Aki, to je náš domácí, řídí jako drak a kolem 6:20 už jsme na letišti. Jdeme hned zkontrolovat situaci, abychom věděli, odkud poletíme. Odlety na Rodrigues jsou ze speciálního terminálu, který je však hned vedle příletové haly, takže žádná složitost. Ještě měníme nějaká EUR za rupie, protože na Rodrigues se spíše platí hotově než kartou.

Snídani si dáváme u jediného podniku s občerstvením na letišti, takže volba je jasná, budou to sendviče u Subway. Slečna prodavačka je rychlá jako blesk. Umíchá vajíčka na jeden sendvič, vloží do mikrovlnky, nastaví 100 vteřin a celou dobu zírá do mikrovky, bez hnutí brvou. To se opakuje celkem třikrát. Irča si totiž vybrala rozinkového šneka na sladko, takže nám ušetřila jednu epizodu s mikrovlnkou. Když jsou sendviče hotové, jsou úhledně zabaleny do firemního papíru. Beru Ještě tři šneky, čtyři kávy a čtyři malé džisíky. Vyřízení této „náročné“ objednávky trvalo slečně více jak 20 minut, možná i půl hodiny, žádný stres J. Takže užitečné doporučení, chcete-li se najíst před odletem z Mauricia na letišti, rezervujte si dostatek času nejen na odbavení, ale i na expresní služby. My jsme to malinko, po zkušenostech z banky, tušili, takže nemáme žádný stres.

Na druhou stranu musím říci, že sendviče byly opravdu dobré a jsme připraveni na cestu. Odbavujeme dva kufry, protože na 3 dny toho moc nepotřebujeme a přesouváme se na kontrolu. Vše proběhne hladce a bez komplikací a čekáme na naše letadlo.  Dnes letíme vrtulákem, protože nás zase tolik není, kapacita letadla je asi 70 lidí, ale zdaleka není plno. Ladně se odlepujeme od země a čeká nás 1,5 hodinový let směrem do Indického oceánu. Ještě srandovní historka těsně před odletem, letuška se nemůže dostat do kabiny k pilotům, asi je nová, nebo je na dveřích něco pokažené. Ještě, že to jsou dveře do kabiny a ne ven J. Nakonec ve spolupráci s piloty vše vyřešeno a jak už jsem psal, ladně se zbavujeme zemské tíže. Let je naprosto klidný, dostaneme kávu, croasanek a malý sáček s preclíčky. Čas letu je naplněn, a jak jsme se pohodově odlepili, tak i přistáváme. Paráda jsme na ostrově Rodrigues.

Venku na nás čeká maník s cedulkou a už fičíme přes celý ostrov, který má asi tak 20 na 8 kilometrů, na východní pobřeží do městečka, spíše vesnice Saint Francois, kde máme na dvě noci rezervován domek téměř na pláži (Auberge Francois, St. Francois Beach), je to opravdu prostorný domek se dvěma ložnicemi, kuchyni, sociálním zařízením, halou a velkou terasou, pecka a za ty peníze.

Ještě zpátky k cestě, celou dobu bodrý místní řidič nezavře ústa a seznamuje nás se všemi důležitými informacemi, jako co stojí za to vidět, co máme ochutnat apod. Jedeme celou dobu rychlostí tak 30 km/hod, jaký rozdíl proti divočákům na Mauriciu. Žádný stres, nikdo nikam nespěchá a všichni se pořád smějí, ale to je podobné.

Vítá nás personál v malém areálu, kde je náš domek a ještě asi 4 malé apartmány, s tím, že oceán je slyšet a je opravdu kousíček. Je pekelné vedro, takže se jdeme svlažit. Než během 2 minut dojdeme na pláž, začne příšerně pršet, ale i déšť trvá tak 2 minuty. Je tu malinko větrno, ale příjemně. Jen pozor je to dost nebezpečné, sluníčko peče jako ve výhni, jen člověk v tom větru ten pocit nemá! I když jsme už vlastně aklimatizování, tak se dnes malinko přismahneme, snad to půjde do hněda. J

Jdeme do restaurace přímo u nás v areálu na pivečko, které jen zasyčí, protože je fakt horko. Potom ještě procházka po pláži, sbírání kamínků, skládání kamínků do nápisů, stavění minipyramidek a všechny ty turistické nesmyslnosti J.

Nesmím zapomenout na super důležitý zážitek z dnešního dne. Hned po příchodu na pláž, máme nového kamaráda, vlastně kamarádku, mladá fenka, která se usadí hned vedle Irči a hlídá. Následně nás doprovází po zbytek dne a sedí vedle našeho i stolu i při večeři, to bude asi zkouška, zda má cenu s námi kamarádit nebo ne J. Nic nedostane, asi, takže uvidíme, jak nám bude zítra nakloněna. Asi zbytečná poznámka, Lenka chce fenku adoptovat a začala jí říkat Františka. Jenže Francina je tady zvyklá cpát se kraby přímo na pláží a to se asi v Makru prodraží J Snad si to nechá rozmluvit, myslím Lenka.

Potřebujeme se ještě dohodnout na nějakém výletu na zítřejší den, protože tady tolik času nemáme. Určitě chceme navštívit Coco Island, který je možná opravdu nejvyhlášenějším místem tady, k tomu samozřejmě reservace s želvami a má tady být i nějaká jeskyně. Uvidíme, co se nám podaří domluvit a stihnout vidět za ty necelé tři dny co tu budeme. Čekáme na večeři a dáváme si aperitiv, jak jinak rum s limetkou, mátou a třtinovým cukrem, tady tomu říkají punč.

Předkrmem je krevetový salát výborné chuti s bagetkou, hlavním chodem potom vepřové lehce na sladko se zeleninou a sladkokyselým sosíkem, mňam mňam. Neskutečná dobrota a na závěr ještě palačinka, to je ale ráj na zemi. Slyšíme šumění oceánu, který je jenom kousek od nás a k tomu ta palačinka s vanilkou. Oni tady umějí žít. Co k tomu dodat, ani nevím jak to popsat. Teď ještě zvolit správný nápoj, kterým budeme pokračovat, abychom správně ukončili první den na ostrově Rodrigues.

 

DEN 16 – ÚTERÝ 4. DUBNA 2017 – DEN KOKOSOVÝ

Vstáváme po hodně horké noci, která byla opakovaně osvěžována prudkým deštěm, který ale vždy trval jen pár minut. Ráno vstáváme tím pádem tak trošku zmlácení. S výjimkou Lenky, která ráno vstává jako opravdové ranní ptáče a jde se podívat na východ slunce. Všem nám to potom u snídaně líčí jako velký zážitek. Dnes nás čeká celodenní vyhřívání na výletě na kokosový ostrov, kde není jediná kokosová palma, takový trochu paradox. Oficiální lokální název je Ile do Cocos. Kokosové palmy totiž již před lety odvál jeden z mnoha cyklonů, které zde řádí obvykle v únoru. Místo nich jsou vysazeny místní stromy, aby měli ptáci kde hnízdit.

Snídáme výjimečně v restauraci, normálně jsme si dělali snídaně sami, ale tady je restaurace hned kousek od domečku, na rozdíl případného obchodu vhodného k nákupu surovin J. Snídaně je celkem bohatá, od křupinek, přes jogurt s ovocem, míchaná vajíčka, tousty ve vajíčku, k tomu dobrou kávu nebo čaj a samozřejmě džus. Lenička si nejvíce vychutnala mučenku s banánem a jogurtem a zároveň nám snídani osvěžila zážitky z rána při cestě za východem slunce na kopeček nad naším domečkem. Samozřejmě jí doprovázel „náš“ pes Francina a taky jedna místní obyvatelka jí ukázala cestu.

V půl deváté už sedíme v taxi, které nás veze na výlet, je to stejný řidič, jako včera z letiště, jiný tady asi ani není J. S námi jede ještě jedna holčina z Reunionu, která je tak trochu víc hubená než by bylo zdrávo, trochu reklama na anorexii, ale jinak je v pohodě. Přijíždíme do něčeho jako zátoka, tvářící se jako minipřístav. Parkujeme a celí natěšení se řítíme k první loďce, kterou vidíme, ale je zde drobný zádrhel. Nikdo s námi nepočítá, že máme jet na ostrov. Součástí výletu je totiž i „plná penze“ včetně nápojů. Od našeho řidiče, který nám zkušeně překládá z creolštiny rybářů, kteří jsou jednak řidiči loděk, ale i servírují občerstvení, se dozvídáme, že jsme si objednali jen transfer do přístavu. Tak teď fakt nevím, asi z toho vedra už magoříme nebo co J, protože proč bychom jezdili na místo, kde nic není, myslím tím tu zátoku. Horečně prostřednictvím našeho taxikáře vyjednáváme, abychom se na ostrov dostali, ani nám nejde o to jídlo, ale podívat se tam a mít šanci si tam zašnorchlovat.

 

Nakonec vše dobře dopadne, jen musíme počkat cca jednu hodinu, než pro nás přijede úplně samostatná loďka. Taxikář čeká s námi, kdyby se něco ještě nějak zvrtlo J, ale věříme, že máme pro dnešek vybráno.  Slunce peče jak pominuté, my však sedíme ve stínu. Kolem nás pobíhají místní děcka, která se snaží hlídat dvě učitelky, ale je to asi jako hlídat pytel blech. Díky tomu nám ta hodinu uteče a už vidíme loďku, co pro nás jede. Nastupujeme a vyrážíme směr ostrov, cestu odhadujeme tak na 45 minut, ale nakonec je to asi tak hodinka a jedeme skoro celou dobu v extrémně mělké vodě, to ještě nevíme, jak to bude vypadat na cestě zpátky.

Přistáváme, jsme přivítání místní průvodkyní a už nás čeká krátká prohlídka ostrova. Zjišťujeme, že je to vlastně ptačí rezervace a prakticky všechno je tu zakázáno. Dostáváme zevrubné informace o způsobu hnízdění místních ptáků a tak obecně o provozu ptačí rezervace J. Vedle je ještě menší ostrůvek „Sand Island“, který je 100% rezervací a je na něj absolutní zákaz vstupu pod pokutou 10000 MUR a k tomu jako odměna 2,5 měsíce vězení.

Vracíme se z procházky a už nás čeká oběd. Je to vlastně hostina jako hrom. Dva různé zeleninové saláty, rybí salát, chobotnicové kari, bagety a k tomu různá lokální dochucovadla s neuvěřitelnou chutí, jak už jsme si trochu zvykli. Samozřejmostí je chilli sweet, ale nechybí ani klasické chilli (jsme upozornění, že je opravdu hot) a především limetkový konfit a ten jen opravdu suprový. K pití kromě vody a piva i lokální růžové víno, která je trochu víc sladké, než by bylo třeba, ale chuťově se hodí k jídlu. Napereme se skoro k prasknutí a to si chceme jít zašnorchlovat, takže nevím, zda se neutopíme.

Irča s Radkem už vyrazili, my ještě bereme šnorchly, chystáme podvodní kameru a jdeme taky. Přicházíme na pláž, manželé se povalují ve vodě a mají úsměv od ucha k uchu, protože už vědí. Největší hloubka je tak 25 centimetrů a to asi až do vzdálenosti několika set metrů. To moc na natáčení podvodního světa nevypadá J. Cácháme, protože o šnorchlování se hovořit dá opravdu jen s velkou nadsázkou, se tam asi tak dvacet minut, všude, a to doslova, máme písek, takže zpět na břeh. Dopijeme pivo, víno a skoro i vodu a je čas vyrazit zpět. Ještě před odchodem pozorujeme krevety, jak makají na obnově domečku, který jim Irča rozsedla, samozřejmě nevědomky a neúmyslně. Jedna chudinka maká a druhá hlídá, ještěže těch hlídačů není víc, to by to asi dopadlo jako na D1 J. Moc jim to nejde, protože kolem se cáchá Radek, takže krevety jsou stále v pozoru a vyhlašují poplach. Nic necháme krevety svému osudu a čeká nás zpáteční přesun.

Naskočíme do loďky, ale to je omyl a trochu předčasné, je třeba tlačit, protože je tak málo vody, že motor není možno spustit. Vyskáčeme z loďky, všichni kromě Irči, ta asi usoudila, že někdo musí hlídat, aby nám loďka neujela, kdyby se dala do neočekáváného pohybu J. Tlačíme naše plavidlo s vodou maximálně do poloviny lýtek a je to docela prča, když si člověk uvědomí, že je tak nějak uprostřed Indického oceánu. Nakonec se dostaneme na „hloubku“, kdy už nemusíme tlačit a přímo fičíme zpátky. Zpáteční cesta je také hodinová a už na nás čeká kámoš taxikář. Dělá nám tak trochu okružní jízdu ostrovem, přes hlavní město Port Mathurin a potom dále směr naše bydliště. Cestou se ještě zastavujeme v malém obchůdku u cesty, kde prodávají lokální výrobky. Od různých tašek prostírání, dřevěných hraček až po jídlo. No a samozřejmě je zde i limetkový konfit, to je jasný signál ho koupit. Bereme hned tři lahvičky a valíme na ubytování. Rychlé pivo, krátká koupačka v oceánu, sprcha a jdeme na večeři.

Večeře, je zase tak trochu obžerství, tady bychom asi nezhubnuli, navíc většina jídel je více či méně na sladko a je úplně jedno, zda základem je zelenina, vepřové maso, ryba nebo chobotnice, ale všechno je moc dobré. Dneska je předkrmem zelný salát s uzeným (nebo něco na ten způsob), následovaný rybou na sladko s rýží a něčím jako fazolovou polévkou, kterou se vše zalévá. Na závěr karamelizovaný banán. Uf uf jsme úplně plní. Asi se odvalíme na terasu k našemu domečku a pokusíme se vše nějak strávit.

 

DEN 17 – STŘEDA 5. DUBNA 2017 – DEN ODLETU Z RODRIGUES

Lenička zase vstává na východ slunce, opět vyráží do „hor“ a tentokrát se přidala i Irča, která však vyráží opačným směrem, přímo na pláž. Dnes Francina doprovázela Irču na pláž, protože asi usoudila, že Lenka už to tu zná více. Obě naše vítačky slunce se potkávají s místními pasačkami krav a ovcí, které také svým pravděpodobně obvyklým rituálem vítají slunce. Jedna si při východu začne pobrukovat nějakou melodii a druhá vstoupí do oceánu a vítá slunce takto.

Opět bohatá snídaně, dopolední koupání v oceánu a bohužel je třeba balit, protože dnes se vracíme na Mauricius. Ještě poslední 4 piva v naší restauraci, platíme celou útratu a už nás čeká náš kámoš taxikář. Veze nás zase jinou cestou na letiště a doplňuje o komentář. Ukazuje nám místní největší kostel, a pokud jsme ho správně pochopili, tak si každý měl šanci přinést svůj kámen na jeho stavbu. Pakujeme před letištěm, které se podobá spíše na autobusové nádraží někde na malém městě. Taxikář nám dává kontakt na sebe a svůj apartmánový dům, který má jen kousek od místa, kde jsme nyní bydleli, přímo na Coton Bay.

Jsme odbaveni a čekáme na naše letadlo, snad to nebude letádélko káně z populární dětské knihy z mých mladých let J. Je tady právě přistává a za chvilku, až doplní vše potřebné, včetně nás, tak zase poletí zpátky. Letiště na ostrově Rodrigues je tak vlastně jen zastávkou na cestě. Odlepujeme se od země naprosto bez problémů a směřujeme zpět na Mauricius. Let je klidný a za chvilku se roznáší občerstvení. Na sedadle před námi sedí nějaká Francouzska, která vyžaduje vegetariánskou stravu, ale nemá šanci. Zmatku naopak využívá Radek a tváří se, že ještě nedostal svojí krabičku se svačinkou a je tak přesvědčivý, že dostal krabičku další. Nic nedá se svítit, pokud Radek nedá aspoň preclíky, tak mu s Lenkou „vyhrožujeme“, že ho práskneme obsluze JJ. Slibuje, že se s námi rozdělí, asi se bojí, že ho vyloučí z přepravy.

Venku se malinko kazí počasí, vlétáme do mraků, ale letadlo je úplně v klidu. Na rozdíl od Irči, ta se prý bojí opravdu hodně, Radkovi začíná bělat ruka, jak mu jí Irča mačká. Snažíme se uklidnit situaci různými veselými průpovídkami, ale zatím nic nezabírá, spíše naopak. Škoda, že na tak krátkých letech nepodávají alkohol, ten by určitě pomohl. Konečně jsme přistáli a to hodně pohodově, na to jaké bylo ještě před chvilkou počasí.

Odbavení je jen kontrolou jmen, protože jde vlastně o vnitrostátní let, něco jako Praha-Ostrava. Kufry už na nás čekají na páse, to už se nám dlouho při cestování nestalo. Čekáme na objednaného taxikáře a už je tady maník s cedulkou „Rudolf Maly“, takže se všichni naskládáme do osobního vozidla Toyota. Řidič je takový tmavý malinký mladík, který tohle auto řídí asi poprvé. Cesta je trochu nervózní. Každý bampík (jsou před téměř každým přechodem) přejíždíme rychlostí asi 2 km/hod, protože hned na prvním lehce škrtl pravděpodobně zadními zástěrkami, což ho velmi vyděsilo. Drží se tak levého okraje, že začínám pochybovat, že vůbec dojedeme. Asi v polovině cesty si nevšimne, že jsou na okraji nějaké větve (naštěstí celkem tenké) a nabere je. Vyděšeně brzdí, zastaví, a vybíhá z auta provést kontrolu. Autu se nic nestalo, ale nevadí, teď už pojedeme maximálně 40 km/hod a před každým bampíkem raději zastavíme. Cesta je nekonečná, ale bohudík jsme doma, sice za skoro hodinu a půl, ale aspoň, že jsme všichni OK.

Vyložíme kufry na pokoj a spěcháme ke kámošovi do Les Alizés na večeři. Kuličky jsou zase luxusní a správně pálivé. Ještě nakoupit pivo a valíme na pokoj. Den byl poměrně dlouhý, ale ještě je málo hodin. Příprava stolu a jdeme na mač v kostkách. Výsledek zveřejníme v ranním úvodníku. DOBROU zase MAURICIJSKOU!!

 

DEN 18 – ČTVRTEK 6. DUBNA 2017 – DEN HUMRA

Radek s Irčou už se asi mentálně připravují na návrat do reality všedních dnů, takže je slyšíme už kolem půl sedmé běhat v obýváku a chystat snídani. Nám se vstávat nechce, tak hold budeme mít kafe studené, nevadí, to je přece na krásu J.

Vysoukáme se z pelechu až kolem půl deváté a to se nám pořád nechtělo, posnídáme a řešíme co s načatým dnem. Venku je zataženo a každou chvilku někdo nahoře zapne sprchu. Nakonec někdy kolem desáté to vypadá, že se vyčasilo a Radek s Irčou hlásí, že se jedou koupat a chytat bronz. Ještě než se vyčasilo, tak si Radek dál práci a vyloupal si všechny ty feferonky, co si koupil před třemi dny na trhu. Jen tak holýma rukama, přičemž feferonky jsou cítit po celém apartmánu. Nechci ani domýšlet, pokud by se těma rukama někam sáhl, třeba do oka, nebo třeba … J. Manželé mají sbaleno a odchází vstříc mauricijskému slunci a indickému oceánu. My to dneska asi vynecháme, využijeme toho, že se nám nikam nechce a „zpracujeme“ fotky asi za pět dnů zpět, abychom trochu osvěžili ty průpovídky na webu něčím ke koukání.

Prohlížíme několik set fotek a nějak se nejde dobrat konce, tak snad vybereme něco, na co půjde koukat. Domem se ozývá čilý stavební ruch, asi probíhá částečně rekonstrukce a částečně rozvoj, ale dá se v tom v pohodě vegetovat. Za oknem si mihne stín opálené až snědé postavy. Zpozorníme, ale je to v pohodě vrací se Radek s Irčou. Smějeme se tomu, že si nás po cestě zpátky, tedy nás, hlavně Radka s Irčou, možná spletou s imigranty a skončí někde v azylovém táboře.

Plánujeme zítřejší výlet na Ile aux Cerfs a shodujeme se, že to vezmeme i s návštěvou vodopádu a jídlem. Sice máme malinko pochybnosti, jak dopadne zítra počasí, ale nechceme to nechávat na víkend, to je všude spousta místních a neužili bychom si to tolik. Takže je třeba se dnes dát na modlení, aby nám vyšlo počasí. Je to tak 75:25, že to klapne jen s drobnými přeháňkami.

Výlet je naplánován a je čas vyrazit na večeři. Dneska se rozšoupneme. Máme namířeno do La Case Poisson a s velkou pravděpodobností proběhne humr. Restaurace je prakticky prázdná, až na dvojici z Německa, přesto se nás obsluha ptá, zda máme reservaci. Nemáme, ale chceme se u Vás najíst J.

Dostáváme nevelký stoleček a čtyři plastové židličky, to to nezačíná úplně ideálně. V restauraci se pohybuje několik mladých lidí, kteří jsou tak trošku bezprizorní a přijde mi i trošičku zmatení, ale nakonec objednáváme. Nejdříve předkrmy, kde nevynecháme carpaccio z tuňáka, stejně jako grilované krevety nebo kalamáry. Velká dobrota.

Hlavním chodem bude mísa s mořskými plody pro 4 osoby, sice není úplně z laciného kraje, ale ten obsah. Na začátek „obyčejné“ krevety, to jo, ale hned vedle je langusta, o kousek dále leží naporcovaný humr, ano je tam. K tomu dostáváme talíř, kde jsou čtyři grilované čerstvé ryby. Příloha je salát a grilované bagetky s olivovým olejem a česnekem. Tak to tady budeme asi do půlnoci, než to do sebe nasoukáme. Všechno je super připraveno, přestože obsluha je stále taková amatérská a zmatená. Přichází další dvě společnosti, zjevně místní nebo jsou alespoň francouzsky mluvící. To bude asi šrumec. Obsluha předvádí na tácu 3 obrovské humry a jednu velkou červenou rybu, zjevně jde o pokrmy pro ty větší společnosti. Nám to nevadí, naše jídlo bylo taky super. Lenka si ještě na slehnutí dává citronovo-mučenkový sorbet. Ten jí přináší asi přímo majitelka, taková divná mladá ženština v černých šatech a slunečních brýlích, to by mě zajímalo co v nich asi tak vidí, když už je tma jak v ramci.

Musíme se přesunout zpátky na ubytování, protože chceme objednat u domácího zítřejší výlet. Platíme. Je to docela ranec, za celou naši výpravu 7050 MUR (skoro 200 EUR L), ale stálo za to, protože jsme si fakt pochutnali, na tom jsme se shodnuli všichni.

Domácí už na nás čeká, takže zamluveno. Zítra v 9:15 vyrážíme na výlet a už teď se těšíme, že si to užijeme, jen to počasí musí vydržet.

Den humra se blíží ke konci, možná proběhne ještě souboj v kostkách, ale teď se ještě snažíme strávit tu opravdu velkou dávku mořských dobrot, které jsme do sebe nasoukali.

 

DEN 19 – PÁTEK 7. DUBNA 2017 – DEN PANA RAHOODA

Na první pohled by se mohlo zdát, že dnešní nejdůležitější událostí by mohl být výlet na ostrov Ile aux Cerfs, ale nenechte se mýlit, to nejdůležitější bude až v podvečer.

Snídaně je ve standardní podobě, takže něco málo sladkého, bagety, máslo, med, džem, sýr, džus, voda a káva. Dneska nemusíme nikam spěchat, protože odjezd na výlet je až v 9:15 a to přímo od našeho apartmánu. Chystáme vše potřebné pro celodenní výlet se šnorchlováním a dole už bude určitě taxi, takže odchod směr dobrodružství. Přesouváme se taxíkem jen pár minut na místo, které dobře známe, protože jsme kolem něho už jeli mnohokrát a vždy tam bylo spousta „chytačů“ turistů. My máme vše zařízeno od našeho domácího, takže pouze dostaneme účtenku, kterou se budeme dále prokazovat.

Sedíme v motorovém člunu a přesouváme se na ostrov, řidič s námi jede, jako když nás ukradl a je vidět, že ho to hodně baví. Nás taky, ale jsme rádi, že nás vyložil na Ile aux Cerfs. Ujímá se nás animátor, protože jak jinak ho nazvat, nejdříve nás protáhne obchodem s blbůstkami, to asi abychom se rozcvičili, a už nabízí aktivity. Můžete se projet na banánu, křesle, matraci, zaletět na padáku, zajezdit na vodních lyžích, případně se potápět. Ceny aktivit jsou od dvou set do pětatřiceti tisíc rupií, takže značný rozptyl. Děvčaty usoudila, že shoping bude dostatečný adrenalin J, takže my s Radkem volíme šnorchlování na korálovém útesu. Platíme 800 MUR za hlavu a už sedíme v člunu, který nás odvezl na ponton, který používají jaké startovací plochu pro „látače na padáku“, ale tomu odoláme. Nás už čeká další loďka, tentokrát se skleněnými průhledy ve dně, a ta nás odveze až na útes.

Všech asi deset lidí, kteří jsme si zaplatili šnorchlování naskáčeme do vody a motáme se po útesu tam a zpátky, zpátky a tam. Řidič na loďce tak nějak brouzdá kolem nás a snaží se nás neztratit, tedy aspoň v to doufáme J. Rybiček tu je opravdu jako máku a jsou i docela velké, některé jsou v obraně svého území i lehce útočné, ale je to spíše takové štípání, kousáním se to nazvat nedá. Jen chvilku trvá si na to zvyknout, protože první „útoky“ nejsou úplně příjemné. Hodina uplyne jako voda a je čas se vrátit na základnu. Přistáváme a vítáme se s našimi drahými polovičkami, které se mezi tím stačili ozdobit nějakými náramky J.

Kolem nás se sune borec s kbelíkem plným mořských ježků a nabízí nám jejich ochutnávku. Koukáme na něj jako na zjevení, ježci se přece nežerou. Tak tady ano s limetkou a chilli. Bereme na ochutnávku dva kousky za 20 USD. Je to takové zvláštní, ale docela se to dá. Jsme poučeni, že ti prťavci s dlouhými trny se nejí, ale tyhle velcí s krátkými ano, ale jen 5 týdnů v roce a máme štěstí, je to právě nyní.

Stačíme si dát ještě jedno pivečko, čepované, světe div se, sice 0,3l za 200 MUR, protože tady už je to opravdu o kosení turistů, takže i sem už dorazili tyhle továrny na turismus. Odjíždíme na prohlídku vodopádu, který je na řece trochu ve vnitrozemí. Máme nového řidiče motorové lodi a ten je zjevně ještě šílenější než ten první, provádí s námi psí kusy, než dojedeme až k vodopádu. U vodopádu vidíme všelijaké ptáky a cestou zpátky dokonce takovou malou opičí rodinku, která si hraje na větvi nad řekou. Směřujeme ke krmelci, protože jak jinak nazvat místo, kam sváží všechny turisty na oběd v přírodě.

Dostáváme svůj stůl a na přivítanou rum s colou nebo džusem, začíná to slušně. Za chvilku už nám pokládají na stůl talíř plný dobrot. Je tam páreček, kuřecí páčka a pořádný kus tuňáka, k tomu zeleninový salát a bageta. Na zapití zase rum s džusem. Na závěr ještě flambovaný banán pro každého. Na otázku zda můžeme ještě dostat rum, nám obsluha přinese celou lahev a k tomu lahev džusu a coly, aha tak to bude pěkný výlet. Ještě si objednáváme kávičku, přičemž bodrá „hosteska XXXL“ nám doporučuje si dát trochu rumu i do kávy. Teď už máme rum úplně všude, takže výlet dostává řádné obrátky, škoda, že se blíží závěr. Jdeme se ještě projít do laguny, kde je voda pouze po kotníky jak hlásíme, ještě, že nekoktáme J, to by mělo úplně jiný nádech, navíc s tou hladinkou rumu v krvi. Lenka ještě před odjezdem stačí natočit na mobil vodního hada, spíše hádka, ale určitě byl jedovatý. Nakládá nás náš šílený řidič motorového člunu a předvádí, že toho umí s členem mnohem více než na cestě k vodopádu, nebo že by to byl ten rum? Možná, každopádně člen je chvilkami na pravém a chvilkami na levém boku a to doslova. Radkovi odlétá jeho milované kšiltovka Litovel, řidič to zaznamená, a protože vidí to zoufalství v očích, okamžitě to otáčí a kšiltovku vyloví. Den tak vlastně nemá žádnou chybičku J.

Jsme bezpečně v přístavu, kde nám taxíkář oznamuje, že je potřeba zpátky dojít pěšky, to není problém, protože je to asi tak 5 minut. K tomu z nás možná vyprchá trošička vitamínů RUM J.

Blíží se 18:30 a to je čas všech časů, protože náš kámoš Rahood z botanické zahrady nám má přivézt naše stromečky (strom čtyř koření). Zvoní telefon a je to on, jdeme pro stromečky, čeká na nás u pošty. Kámoš chce o tisícovku víc, ale co bereme to a ještě k tomu dvacet lusků vanilky. Má pro nás i slíbený certifikát, takže obchod je uzavřen. Vracíme se na apáčko a venku se začínají tak trochu stahovat mračna, možná tedy dojde i na tu bouřku, kterou si stále přeje Irča. Bouřka sice malinko zablýskala, ale žádná divočina, zatím. Uvidíme v noci, výhodou je, že nad námi je ještě jedno patro, tak snad nebudeme spát v kabrioletu bez střechy J.

Pokud budou zápisky končit zde, tak byla bouřka větší, než jsme očekávali. Dobrou.

 

DEN 20 – SOBOTA 8. DUBNA 2017 – DEN Cafe des Arts

Bouřka sice proběhla, ale nebyla tak šílená, jak to vypadalo večer, takže i dnes si budeme moci užít vln Indického oceánu do sytosti. Jen to co jsme původně dali ven na sušení je úplně durch. Nevadí, protože máme dostatečné zásoby suchého oblečení ještě ve skříni, a zítra už jedeme stejně domů.

Kam jinam se vrtnout než na známou pláž u Palmar, když jí tak dobře známe a víme, že se tady dá koupat i šnorchlovat. Přes včerejší bouřku, kterou připomínají obrovské kaluže, kam se člověk podívá, je oceán krásně čistý a opět plný všech možných potvor. Šnorchlujeme do úmoru J, abychom si to užili. Najednou cítím něco na zádech, a jejda ono prší. Co prší, leje jako z konve. Máme štěstí, že je Irča na břehu a na věci stačí hodit deku, jinak by byla další dávka oblečení durch.

Blíží se čtvrtá hodiny, takže balíme a jdeme na autobus, který nás odveze zpět do městečka. Po obvyklém oplachu slané vody vyrážíme na nudle do Les Alizés, protože tam jsou fakt nejlepší. Majitel už si nás pomatuje a veselé nás zdraví a jen připomíná, abychom se zítra zastavili pro chilli pastu, kterou tady osvěžuje všechny své výrobky.

Teď ještě podnik, který si slibujeme celou dobu, co tu jsme a kde jsme už jednou byli, ale měli zavřeno. Je to Cafe des Arts, které je asi tak 10 minut od našeho ubytování v krásné zahradě. Tentokrát to vypadá, že máme štěstí, no uvidíme, zda to bude štěstí, že je otevřeno. Na dotaz, zda můžeme dostat kávu, se nám dostane odpovědi, že se musí číšník zeptat vedoucí. Paní vedoucí, tedy spíše majitelka, nám suše oznámí, že jsou restaurace, takže jen kávu nepodávají. Nabízí nám víno a posedět v prostředí obrazů, které tu jsou po původní majitelce, francouzské malířce Maniglier. Dostávám k dispozici vinný list, který je stejně velký, jako bývalo Rudé právo za éry soudruhů. Hned první řádek nese cenu, které mi na pár sekund zastaví krevní oběh, 72.500 MUR (cca 2000 EUR). Zachovám dekorum a snažím se zorientovat a doufám, že se mi podaří najít něco akceptovatelného. Ceny začínají nad 2500 MUR a strmě stoupají. Tváříme se jako velký znalec a dlouze vybírám, nakonec volím lahev Pouilly Fumé La Doucette s cenou 3600 MUR za lahev. Paní majitelka pochválí výběr. Proběhne obvyklé divadélko s ochutnávkou a už si vychutnáváme naše vínečko a k tomu nám paní majitelka, která se za tu hodinu co tu sedíme, stačila i převléknout z modrého do bílého, ještě donesla vegetariánské taštičky na zakousnutí. Lenka si fotí interiér, pravděpodobně nám tak doma přibydou nějaké reprodukce Maniglier J. Personál nás také několikrát vyfotí, protože kromě nás tu není ani noha, ale prý to tady mají v oblibě Rusové. Dozvídáme se, že tu slaví Vánoce a Nový rok. Předpokládám, že to musí být asi nějací důchodci nebo občané na podpoře ze zemljanek od Moskvy J.

Je čas zaplatit, zjišťuji, že cena ve vinném listu nebyla konečné, je třeba připočítat VAT, takže jsme na krásných 4.140 MUR (111 EUR), no není to pěkná cena. Platím a odcházíme středem směr Česká republika J.

S naším domácím domlouváme odložení check-out na 18:00, protože letíme až ve 21:50, tak ať nemusíme trávit zbytečně moc času někde na ulici J. Zároveň objednávám a platím i taxi, které nás na letiště zítra odveze.

Na pokoji si dáme závěrečný super match v kostkách, kde jasným favoritem je Irča, ale favorité nemusí vždy vyhrávat, doufáme my ostatní. Mícháme závěrečné rumové koktejly, to aby šla hra od lépe ruky, k tomu nějaké pivko a poslední večer na Mauriciu může začít. Radkovi průpovídky k jeho opakujícím se dvojičkám a trojičkám jsou značně motivační, tak nevíme, jak nás to bude dlouho bavit JJ.

 

DEN 21 – NEDĚLE 9. DUBNA 2017 – DEN ODLETU

Je to tady, dneska večer odlet zpátky do Evropy. To by člověk neřekl, jak mohou 3 týdnu uběhnout sprintem. Musíme však říci, že jsme si užili prakticky každý den na plné pecky, každý po svém a zároveň společně no není to báječné? Jen fakt škoda, že dnešní den je opravdu posledním dnem této výpravy, úmyslně píšu, že této výpravy, protože o návratu teď asi uvažujeme asi úplně všichni.

Tak co s tím dnem uděláme? Mně se nějak nechce ven, protože jsem toho v noci moc nanaspal, tak laboruji s myšlenkou, že se budu dopoledne válet. Zbytek výpravy balí a odchází na pláž, protože je třeba ještě nabrat další odstíny bronzové. Hlavně Irča s Radkem už vypadají opravdu jako domorodci, tak nevím, zda jim to na letišti projde s pasem České republiky J

Já si to užívám v klimatizovaném pokojíčku a hodnotím to jako dobrou volbu, hold nebudu vypadat jako hnědočechJ, ale zase mi možná budou chybět ty poslední okamžiky v Indickém oceánu. Alespoň mám důvod se vrátit a to beru jako další plus. Výprava se vrací z koupání velmi spokojená, takže je dobře, že jsme si to prozatím všichni užili dle představ.

Chceme domu koupit nějaké ovoce, protože tady chutná fakt jinak, než to co nám servírují naši přátele v super a megamárketech různých nadnárodních konglomerátů. Je ale neděle, takže asi budeme mít malinko problém, a máme, protože náš oblíbený obchůdek se zeleninou je zavřený. No aspoň nezkazíme naším blízkým chutě. Nakonec jsme objevili obchůdek, kde jsme koupili čtyři ananasy, to abychom přeci jen něco k ochutnání dovezli. Ještě nějaké banány, ale ty po cestě rovnou budeme konzumovat, stejně by se Vám nelíbili, oni jsou mrňavý, ale slaďoučký o to více.

Na obědo-večeři kam jinam než ke kámošovi Les Alizés, který pro nás má dnes i dárek. Dostali jsme kromě luxusního pokrmu, jako obvykle, ještě kalendář. Takže už konečně víme i jak se jmenuje a křestním jménem je to Ježíšek (Noel) J. Taky na nás čeká celá sklenička jeho domácí chilli pasty, kterou máme navíc grátis, to je fakt borec.

Blíží se 18:00, což je čas, kdy nás má vyzvednou taxík včetně všech našich asi deseti kufrů a batohů. Taxíkář se trošičku vyděsí, ale nakonec se nám společně podaří veškerou bagáž dostat do auta. Má průpovídky něco o velkých nákupech J. Sedíme v autě japonské provenience, které jsou tu jednoznačně nejčetnější. Taxikář nám i vysvětluje, proč vozí auta hlavně z Japonska. Japonské automobilky jsou ochotny poskytovat leasing až na 25 let, ano to číslo je správně, proto máte pocit, že jste na silnici, někdy v polovině 80.let minulého století. Na druhou stranu musím konstatovat, že jsme vlastně za celou dobu neviděli jedinou dopravní nehodu, přestože řidiči jsou tady malinko šílení, světla se používají sporadicky, auta zastavují, kde se jim to hodí a vůbec pravidla jsou tak nějak na dohodě. Cesta na letiště trvá obvyklou hodinku, dozvíme se spoustu informací o místních lidech a je to fakt zajímavé. Například, že hindská svatba trvá tři dny, přičemž je pozvána je vlastně celá vesnice, což je obvykle několik set lidí. Pátek je naplněn ženskými zpěvy, sobota potom právě oslavou pro všechny příbuzné, známe a vůbec sousedy, v neděli je to pokračování soboty, protože těch lidí je opravdu spousta a spousta. Na této akci není důležité, zda je člověk chudý nebo bohatý, oni to prostě neřeší a berou jako součást života.

Jsme na letišti, odbavujeme kufry, ať je nemusíme hlídat a máme spoustu času na případné nakupování dárečků, jen tentokrát jsme se rozhodli, že nebudeme kupovat zbytečné blbosti. Samozřejmě obligátní magnetky pro babičky, to vynechat nejde, to bychom porušili tradici a to se nesmí J. Jsme na palubě a není to, žádné letadélko, ale obr všech obrů A380-800. Je třeba vypnout všechny elektronické přístroje, tak zatím čau a zítra už jen sumář.

 

DEN 22 – PONDĚLÍ 10. DUBNA 2017 – DEN POSLEDNÍ PRO VÝPRAVU MAURICIUS JARO 2017

Let je úplně na pohodu, žádné turbulence ani z Mauricia do Dubaje a ani z Dubaje do Prahy. Při odbavování žádný problém, ani nepotřebujeme certifikát na stromečky, protože Lenka se celou dobu tváří, že v černém igelitu má nějakou sošku, která sice vypadá taky trochu jako samopal, ale žádné kontroly nás nezastavují J. Vystupujeme v matičce všech měst, Praze a valíme na autobus směr hlavní nádraží. Právě přijíždí, ale na zastávce je lidí jako máku, spíše jako sra…., takže první odjíždí bez nás. Nevadí, přece si nebudeme kazit náladu, nikam nespěcháme, vlak nám jede v 16:22, což je za více jak hodinu.

I druhý autobus je nacvaknutý k prasknutí, ale jsme naložení a valíme na hlavní nádraží, kde pro jistotu kupujeme místenky do vlaku, abychom to třeba nestrávili na chodbičce. Ihned kupujeme čtyři plechovky Plzeňského piva, které srkneme ještě před nástupem do vlaku a už valíme na perón, protože vlak je právě přistaven.

Cestou ještě veselá historka s chlapíkem z JLV (Jídelní a lůžkové vozy), který se zastavuje s občerstvovacím vozíkem u našeho kupé. Hlásíme, že bereme ty zelené lahve se zlatou ozdobou J. Borec se snaží být vtipný, že prodej je jen po šesti kusech. Tak mu to vracím s tím, že jsme jich chtěli původně osm, ale dobře šest stačí. Všichni se tomu od srdce zasmějeme. Blíží se Zábřeh, takže vypínám a pár vět, včetně popsání přivítání s našimi pejsky ještě doplním.

Taxi „Martin“ na nás už čeká a míříme k domovu. Těsně po 19:00 už se vítáme s babičkou a našimi pěti pejsky. Výprava Mauricius-Rodrigues končí, byl to bezva relax, takže další místo na světě kam se stojí vrátit.  Budeme asi potřeba ještě jeden nebo dva životy, abychom stihli všechno, co stojí za to vidět J. Teď díky za šanci poznávat nové kraje, i když doma je taky hezky.

Posíláme spoustu pozdravů bezva lidem na ostrově Mauricius a Rodrigues, tam i jeden speciální pro Francinu, jo jo to je ten náš psí průvodce po ostrově.

TOPlist